Podváděli jste někdy v šachách? A jak?

Ne. Podvádět ve hře proti člověku se mi příčí. Možná někdy jako vtip… S tím, že se to provalí, nebo to provalím, jinak by to nebyl vtip.

Ne, v šachu jsem nikdy nepodváděla.
Ostatně, pokud si vzpomínám, ani v jiných hrách.
Podvodem by pro mne hra ztratila své kouzlo.

Hrávali jsme šachy s člověkem, který mne je naučil. Také jsem pořád
prohrávala. Jednou jsme nedohráli partii a nechali ji, že ji dohrajeme příště.
Sedla jsem si k šachovnici a začala promýšlet různé tahy a varianty.
Radši se nepochlubím, kolik času jsem tím strávila, ale tenkrát jsem
poprvé a zároveň naposled vyhrála. (Na takové analýzy jsem neměla čas.)

Samozřejmě nepodvádět, uznat převahu protivníka, potom může i opakovaně prohrávající být „bolšój“. Ale děda tedy taky moc bolšój nebyl a tvůj sofistikovaný přístup v takové chvili byl oprávněný. Já teda koukám! Jen jsi mu to pak měl říct.
Jinak asi hráči používají psychologické finty, z těch žertovných se mi líbí:
„Na vašem místě bych toho koně nebral. Vidíte? Tyhle dva prsty mi ukousl on.”
Další fóry:

„Minulý týden jsem obědval s šachovým fanatikem u stolu, kde byl kostkovaný ubrus. Trvalo mu tři hodiny, než mi podal sůl!”
Patologie zkoumá šachové remízy.
Potkají se dva šachoví mistři: „Vidím, že sis udělal řidičák, tak jak se ti vede za volantem?“ „Nic novýho, jako když hraju šachy.“ „Jak to myslíš?“ „Jednou srazím pěšce, jindy dámu…“
Vrchol žárlivosti: když manželka šachisty schová manželovi dámy.