jak lidi poznali co můžou sníst když nevěděli jestli je to nezabije?

Jednoduše

pokus – omyl

Vždy lidé a jejich předci žili ve společenském sdružení kde vedoucí místa obsazovali samozřejmě ti nejsilnější jedinci.
A na ochutnávání měli naopak ty slabší jedince .

Byli tehdy totiž stokrát více v duševním spojení s přírodou než dnes. Příroda už jim to napověděla – ať už tomu řekneme „instinkt“ či „vyšší schopnost“.

Keď je človek hladný, zje aj kožu z harmoniky a boty (skutočný prípad 4 námorníkov) nepozerá na to, či ho jedlo zabije (keď nebude jesť, zomrie)
Čo je na potravinách jedlé, poznali ľudia buď od svojich zvieracích predkov, z pozorovania zvierat, zo skúseností ľudských pokolení (prežili/neprežili) a neskôr z vedeckých výzkumov.
Jedlé nemusí byť chutné a chutné nemusí byť vždy jedlé – bezpečné (aby sme sa nemýlili v pojmoch). Chute ľudí sú rôzne, tomu chutí slané, tomu sladké, tomu korenené, tomu bez úprav…

Způsobů bylo více. Samozřejmě se řídili i tím, co žrala zvířata, ale ne vše, co je stravitelné pro zvíře je poživatelné i pro člověka a naopak.
Daleko spíše se lidé podle barev, tvarů, vůní apod. poznali, co je jedlé. A i kdyby se náhodou stalo, že se spletli a někdo z nich se něčím otrávil, řídili se zkušeností. Ten jeden otrávený pro ně byl znamením, že to či ono už jíst nemají.