Dvojitý zápor v češtině

Užívání záporu v češtině má určitá pravidla. Zápor se používá podle toho, zda chceme negovat celý obsah věty, nebo její část, případně jen slovo. Podle toho rozlišujeme:

1. zápor větný – popírá obsah věty, může popírat všechny možné případy: Nikdo nepřišel,
nebo popírat jen část případů: Někdo nepřišel.
Tvoří se pomocí

• záporky ne před určitým slovesem: Dopis jsem nedostal.
• záporným zájmenem + záporným slovesem určitým: Nikdo ho nikdy neviděl.
• záporkou ani + záporným slovesem určitým: Neozval se ani hlásek.

2. členský – popírá platnost jednoho větného členu: Ne mně, ale jemu to říkej.

3. slovní – popírá význam samotného slova. Tvoří se pomocí záporky ne a vytváří se od podstatných a přídavných jmen, příslovcí a číslovek, výjimečně zájmen: nechuť, nechutný, nechutně, nejeden, nemnoho, nejá.
Podle České mluvnice.

Právě tento princip platí v němčině. V němčině by se dva zápory nulovaly, ale v češtině to neplatí. Jedná se spíš o stupňování záporu.

U kteréhokoliv jazyka zapomeňte na logiku a určitě opusťte logiku jazyka jiného. Jazyky se nerozvíjely podle stejné logiky, ale podle toho, jak danou věc vnímali lidé, kteří jím hovořili.
Dvojitý zápor je naprosto běžný u slovanských jazyků, mezi něž patří i čeština.
Naopak v germánských jazycích (viz zmíněná němčina ale i angličtina) by se sdělení anulovalo.