Co všechno rozhoduje o budoucí sexuální orientaci člověka?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Genetika bude rozhodující, ale jsem přesvědčen, že ne jediný faktor.
Podle mně je velká chyba, že se o tomto nesmí mluvit jako o nemoci či vážné poruše. Že se to bere skoro jako jedna z normálních možností. Církev to možná zase naopak někdy vidí až moc v neprospěch toho člověka, přitom si onen zaslouží hlubší uznání, že se musí potýkat s tím problémem.
Kdyby ten člověk byl připravován, že je třeba se k tomu postavil čelem, mohl by si postupně plánovat svůj život aniž by ztratil vnitřní radost… Ale pokud člověk nevěří v Boha, dá se snad pochopit, že k sebepřemáhání má malou motivaci. Ale adopce dítěte už je vážná věc, myslím si, že je to snad i sobecké. I když je dilema, jestli je pro dítě lepší být bez rodičů, nebo s takovými. Můj osobní postoj je, že je to špatnost a dítě by to nemělo vidět. Na dítě má velký vliv a může mu způsobit problémy cokoliv. I třeba taková maličkost, když rodiče už jsou staří a dítě nevidí jejich sexuální náboj. Nebo když má jen jednoho rodiče. Natožpak když má oba stejné. Sice to všechno snad neovlivní sexuální stimul a orientaci, ale problémy z toho jsou.

Upravil/a: EKSOT123

Pokud jde o homosexualitu, tak jsem kdysi v nějaké chytré knížce četla, že již po několika málo týdnech od početí je rozhodnuto, zda daný jedinec bude mít raději stejné pohlaví než opačné. To se ti nějak zpřehází genetické informace a je to. Myslím, že odnaučit to nejde. Potlačit možná ano, ale člověk pak asi nikdy nebude šťastný…
Bisexuálové jsou rozežranci a nevědí pro koho se rozhodnout, ale furt to jsou celkem normální lidi, stejně jak ti první.
Ostatní …filové… nevím, o tom se raději neodvažuju ani spekulovat, to už ani nejsou lidi.

Upravil/a: quentos

Pouze a jen genetická výbava, která je danému jedinci dána!

U úchylek a zvrhlostí netuším.
U homosexuality se přikláním k teorii východních ch národů. Kdy v jistém okamžiku dochází k emocionálnímu konfliktu těhotné matky (všimněte si nárůstu počtu zejména homosexuality u mužů. Mužské embryo nechce být mužem…).

Vím o lidech, kteří změnili s pomocí svou sexuální orientaci. Jen tehdy, pokud sami chtějí. Vím o lidech, kteří to umí… Jen se taková informace k homosexuálům zřídka dostane.
A členové Českého klubu skeptiků by si významně ťukali na čela a rozdávali své maliny (podobně, jako kdysi i MUDr. J. Hnízdil...... 😁

Na túto otázku sa dá odpovedať jednou vetou, napríklad Drap píše „Pouze a jen genetická výbava, která je danému jedinci dána!“
Ale toto je základ, táto téma je príliš široká, aby sa dala pár slovami zmiesť zo stola.

Veľký vplyv na orientáciu má aj prostredie, v ktorom sa vyvíja, pričom dominujúce nemusí byť vždy priame prostredie rodiny. Ani geneticky sexuálne zdravé dieťa žijúce v rodine s dvoma otcami, alebo dvoma matkami nemusí byť homosexuálne orientované, dokonca môže byť svojimi „rodičmi“ úspešne vedené k plnému pohlavnému životu medzi mužom a ženou.
Môže však byť aj skrytá geneticky vrodená homosexualita, ktorá sa môže prejaviť vďaka akémusi spúšťaciemu impulzu aj v neskoršom veku v čase, keď dotyčný človek je už plnohodnotným rodičom.
Ale k tomu je treba v prípade záujmu radšej vyhľadať na internete stránky, ktoré sa touto problematikou zaoberajú, alebo priamo odborníkov v tejto oblasti.

Od nás, laikov dostanete len povrchné, sčasti zavádzajúce informácie, aj keď sa navonok môžu tváriť ako odborné.

Základní struktura sexuality je u člověka daná víceméně geneticky, a to se netýká jen orientace. Tj. člověk příliš neovlivní, na koho je „orientovaný“, ani jak moc a jak rychle se zamilovává, ani za jakých podmínek u něj dojde k pohlavnímu vzrušení – podobně jako je víceméně vrozený temprament, inteligence atd.

Ale prostředí může celkem dost zásadně ovlivnit, jak člověk svoje založení a zaměření vnímá, chápe a jak s ním bude žít. Homosexuálně orientovaní lidé, kteří žili/žijí v prostředí, kde se o homosexualitě nesmí mluvit a lidé o její existenci buď vůbec „nevědí“, nebo o ní mají představy vzdálené od reality, bude svoji homosexualitu vnímat jinak než ten, kdo je masírován nějakou LGBT ideologií, a ten zase jinak než někdo, kdo bude ze svého širšího okolí sem tam někoho homosexuálního znát a vědět to o něm. Totéž platí třeba pro pedofila: spousta pedofilů se třeba nikdy vůbec za pedofily nezačně považovat, protože s tou představou, kterou s tím pojmem máme spojenou, nemají nic moc společného. A podobně i „běžný heterosexuál“ – některý se naučí navazovat s lidmi druhého pohlaví „přirozeně“ vztahy a dokáže je pěstovat a žít v nich, jiný vyroste v kultuře a prostředí, které ho to nenaučí – přitom oba mají stejnou orientaci.

Homosexualita nebo pedofilie celkem nepochybně jsou vrozenými sexuálními zaměřeními (to samozřejmě neznamená, že každý má nebo musí mít sexuální kontakty s tím a jen s tím, na koho je orientován). O existenci zoofilie jakožto orientace panují trochu pochybnosti, i když za svůj život jsem mezi kamarády poznal dvě dívky (každou jindy a jinde), které byly docela hodně na zvířátka – fakt se po každém musely ohlídnout a strašně je to vždycky rozněžnilo – až si z toho kamarádi začali dělat legraci, že úplně stejně se oni ohlížejí za ženskýma. Neurolog by možná naměřil, že to v nich skutečně vyvolává podobné reakce – jenže samozřejmě vyrostly v naší kultuře, ve které je sice obvyklé nechat se unášet city ke zvířátkům a případně s nimi mít dlouhodobé vztahy a chovat si je doma, ale není přijatelné byť jen pomyslet na nějakou sexuální souvislost. Když se vdaly, tak kamarádi museli s těmi vtípky přestat, nicméně partner té jedné jí občas koupí třeba obrázek s kočičkami, aby jí udělal radost. A ten vztah jim už deset let klape bezvadně.

No a podobně to víceméně funguje u většiny homosexuálů, pedofilů či vůbec lidí s nějak nestandardní sexualitou. Kromě těch homosexuálů, kteří se nechají označkovat touto zvláštní identitou a žijí život přesně podle toho, co se od nich v posledních desetiletích očekává, jsou i takoví, kteří prostě nechtějí být „jiní“ a takto vyloučení. Takže žijí prostě normálně, mají ženu, děti – chodí sportovat nebo do hospody nebo mají nějaké koníčky – a ta homosexualita se u nich projeví třeba prostě jenom tím, že svá přátelství prožívají intenzivněji a hlouběji a mají pro ně větší citový význam. A představa sexuálního styku s lidmi stejného pohlaví jim třeba může být i docela odporná, protože vyrostli v prostředí, které je to tak naučilo – a založit domácnost s člověkem stejného pohlaví by jim nedávalo smysl. Ale někdy si spontánně najdou způsob, jak i tu fyzickou blízkost prožívat a užívat si ji, aniž by si přitom museli připustit, že na tom je něco „sexuálního“, a aniž by si o nich okolí muselo myslet, že jsou nějací divní nebo jiní. Klidně takoví muži mohou být třeba přirozenými vůdci chlapácké party hasičů nebo fotbalistů.

Dítě vychovávané homosexuálním párem se od těch vychovatelů určitě nenakazí homosexualitou, ale samozřejmě bude ovlivněné jejich názory, vědomostmi, životními hodnotami a přístupy. Za velmi rizikové bych považoval třeba tendence šířící se v lesbickém hnutí, které dítě degradují na „biologický materiál“ a snaží se vymazat význam pokrevní, genetické příbuznosti – každý člověk v dospívání hledá svoji identitu a své kořeny, a takovéto „rodičovské inženýrství“ do toho může vnést docela zmatek, a to i kdyby ti adoptivní rodiče byli sebelepší. To ovšem není specifiky problém homosexuálních párů, ale obecně adopcí a zejména umělých oplodnění. Je to prostě pokrok stylem „něco za něco“, kde je namístě i jistá pochybnost, jestli tím nevzniká víc škody než užitku.

Omlouvám se těm kolegům, kteří ke každému prdu vyžadují zdroje – kdybych měl vypsat, z čeho všeho jsem čerpal, tak by to byla diplomová práce a ne odpověď na internet.

Upravil/a: Bobek 2

Já jestli se k tomu smím také vyjádřit mě když jsem s tím byl u sexuologa tak mě říkal že to je prostě vrozený a jestli s tím chci něco dělat tak se mám rozhodnout ihned protože až mě bude 20–21 let tak začnu mít myšlenky na sebevraždu a říkal že prý reinkarnaci nevěří.Přesně všechno bylo tak jak říkal,ale už je prý na to pozdě a nedá už se s tím nic dělat.

Část je genetika a část moderna za pomocí novinářů.

Možná je tam míra genetiky, ale jen trochu. Ten, kdo měl dvojčata, nemusí pocházet z dvojčat a pod. Tady tam mohou být různé zážitky z dětství, prostředí, zkušenosti, výchova a možná nějaký vnitřní pocit, jak se člověk cítí.