Přizvuk souvisí se zvukovou podobou projevu.

Existuje slovní a větný přízvuk. Třeba rozlišit – slova nepřízvučná – příklonky a předklonky. Slova přízvučná – ve větě je na ně kladen důraz. Jinak jde o slabiky přízvučné a nepřízvučné. Snad pochopíte z dalšího vysvětlení.

1. slovní přízvuk = hlavní = je v českých slovech na 1. slabice. ŠKO-la.
Neplatí to tak vždy

• ve spojení jednoslabičné předložky s následujícím jménem se přízvuk přesouvá na předložku – vzniká celek. NA zemi – vyslovíme dohromady – tzv.. přízvukový takt
• dvojslabičné předložky – mezi, mimo atd. nemají hlavní přízvuk – mezi STROmy
• na liché slabice u troj- a víceslabičných slov je i přízvuk vedlejší – VEL-ko-LE-pý
• v souvislé řeči některé výrazy nemají přízvuk, přiklánějí se k předchozímu přízvučnému slovu = příklonky – např. krátké tvary zájem – mi, ti, mu, ho, ji, jí atd. nebo tvary slovesa být.

Nikdo BY MI neřekl pravdu – by, mi – příklonky = slova nepřízvučná.

• výrazy bez vlastního přízvuku jsou i předklonky – tvoří zvukový celek s následujícím slovem.

PAN Novák přišel. Chlapec A dívka – Pan, a = slova nepřízvučná

U předklonek a příklonek vzniká přízvukový takt, tzn. fonetické slovo, které nese jeden přízvuk
-
2. větný přízvuk – důraz = přízvuk, kterým některé slovo ve větě vyniká nad ostatími slovy.
Souvisí s východiskem a jádrem – východisko – z čeho ve větě vycházíme, jádro – to nejdůležitější, k čemu se dostaneme.

– větný přizvuk v oznamovací větě bude na konci.
Vyzvedněte si opravenou obuv VČAS = slovo přízvučné, největší důraz.

• jestliže vyjadřujeme údiv, radost atd., bývá důraz na jiném místě.

I MY si si chceme odpočinout.

• větný přízvuk mění výnam věty

DÁM Evě knihu – Dám EVĚ tu novou knihu – Dám Evě tu NOVOU knihu – Dám Evě tu novou KNIHU.

Někdy výše zmíněná pravidla neplatí, pokud chce autor/mluvčí některé slovo zdůraznit.