Hláska (fón) NENÍ PÍSMENO. Písmeno = grafém = zaznamenání hlásky grafickým symbolem. Je to tedy naopak, písemno je zaznamenaná hláska.

Mezi psanou a mluvenou podobou jazyka existují rozdíly, stejná hláska nebo skupina hlásek se v písmu označuje dvojím způsobem, například:

[i] – i / y – napřl. bít x být
[vje] – vje / vě – vjede x věta
[ú] – ú / ů – kúra x kůra
[mně] – mně / mě

[bje] – bje / bě – objet x oběd

Hláska je nejmenší jeddnotka zvukové stránky lidského řeči., tedy to, jak je slyšíme..

Soustava českých hlásek

České hlásky se dělí na samohlásky a souhlásky

čeština má 25 souhlásek (b, c, č, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž), 10 samohlásek a 1 dvojhlásku (ou), objevují se cizí au, eu …)

Samohlásky = vokály = u tóny, dají se zpívat.
Dělí se na :

• krátké (a, e, i, o, u)
• dlouhé (á, é, í, ó, ú)

--
Souhlásky = konsonanty – jsou šumy, nedají se zpívat.

Dělení:

• znělé – (b, v, d, ď, z, ž, g, h)
• neznělé – (p, f, t, ť, s, š, k, ch)
• párové – souhlásky, které se odlišují jenom znělostí; na konci slov se párové znělé souhlásky vyslovují jako neznělé a dochází tak k zastření rozdílu v jejich výslovnosti (b – p, d – t, ď – ť, h – ch, v – f, z – s, ž – š, u přejatých slov rovněž g – k).

Např. sběr – vyslovíme /zběr/; na shledanou – česká výslovnost – / na schledanou/, moravská – / na zheldanou% ´asimilace znělosti.

--
Fonetika – soustava českých hlásek

Hláska (fón) je základní, dále nedělitelný, zvuk vydávaný mluvidly člověka, zvuk, který je používaný nebo použitelný při řeči. Hlásky jsou základními „stavebními kameny“ jazyků.

Souhláska (konsonanta) je druh hlásky. Jsou to hlásky, na jejichž podobě se podílí nějaká překážka vydechovanému vzduchu, kterou mluvidla vytváří. Rozdělení hlásek na samohlásky a souhlásky je pouze orientační – některé nelze jednoznačně přiřadit jen k jedné z obou skupin.