Co obvykle obědval český král a císař Karel IV.? Byly to nějaké speciality se sladkou tečkou na závěr?

Shodou okolností jsem narazil na tento článek:

https://www.do­tyk.cz/magazin/stra­va-chudych-za-karla-iv-21000728.html

Na něm se dá přesně illustrovat, v čem je problém historického bulváru.

Stravu poddaných 13. století bychom asi opravdu pozřeli leda tak v nouzi nejvyšší, a to ještě s velkým sebezapřením, ale ne ani tak kvůli jejímu složení, to bylo, až na nějaké nuance, jako např. solení popelem v případě nedostatku soli, pro nás nezvyklé, ale určitě snesitelné, krátkodobě, v nouzi, ale spíše kvůli tehdejším hygienickým standardům. Ne, že by žádné nebyly, to v antickém Římě to bylo, s největší pravděpodobností, horší, ale pro nás by byly prostě nesnesitelné, a vlastně i životu nebezpečné (proto je absolutní utopie cestování v čase: nás by zabila nějaká středověká bakterie, či virus, no a návštěvníka ze středověku zase naše mutace influensy, nebo „ta choroba“).

Jinak je článek úplně o ničem. Proč? No, protože o ničem moc nevypovídá. Bez urážky k autorům, ale tohle mohli opsat, v podstatě, z pozdně renaissančních, či raně barokních, notulí patrimoniální správy, o vyvařování pro chasu. Nic moc extra se nezměnilo, to až o desítky let později přibývají zemčice a jiné poživatiny z Nového Světa, jediným rozdílem, oproti 14. století, byla větší dostupnost pepře, i soli, a ve svátek snad i kousku cukru (ten byl ve středověku extrémně drahý).

Ale takhle rozhodně nevypadala strava poddaných kolonisujících třeba u nás, nebo na Osoblažsku (taky manské léno olomouckých biskupů, původně, taky kolonisováno Brunem ze Schauenbergu, etc.), paradoxně měla mnohem více masa, nebo spíše „masa“, jako veverek, chroustů, raků, atp. Protože poddaní dostali úlevy, aby zkolonisovali (pra)les, tak provedli, a než něco urostlo, a se uchovalo, tak je ten les musel uživit, v zásobě měli leda tak sůl a nějaké obilí.

Obecné představy o tom, že pro spodní vrstvy pozdně středověké společnosti bylo maso „svátkem“, možná vezmou za své (ale možná taky ne). Ony papíry jsou jedna stránka věci: středověk byl, podle všeho, mnohem světštější, než by si církev, ale i panstvo, přáli, takže papír musel snést hodně (podle zásady: papír snese všecko!). Moc archeologických výzkumů na to není, protože ty se zaměřují, obecně, na „velké“ dějiny, prostě, na něco úplně jiného. Nicméně, asi dva roky zpátky jsem četl report (odborný, ne článek bulváru), že vedli vykopávky, sice za úplně jiným oučelem, v podhradí, někde v Království Českém, no a vykopali spoustu kostí, hovězích, vepřových, drůbeže, a z expertis tak nějak vyplynulo, že byly ohlodané, tedy upečené, uvařené a snězené, a s největší pravděpodobností tam, ne, že by to byly zbytky z hradu, proto je klidně možné, že se časem ukáže, jak to v historiografii bývá, že všecko bylo, tak trochu, hodně jinak.

Abych ještě vysvětlil, o co jde: já nemám nějak fenomenální historiografické znalosti v tom směru, že bych věděl na každý den a rok, kdo se narodil, kdo zrovna natáhl brka, kde byla jaká bitva, a podobné věci. Mne to ani nějak extra nezajímá a nevidím sensus se v tom hrabat: je to, na faktografické úrovni, zpracováno dostatečně, a kdo chce, fakta si najde.

Já se pídím po historiografických faktech, která mi rozkrývají běžný obraz společnosti a umožňují pochopit souvislosti sociologické, psychologické, kriminologické, penologické, politologické etc. etc.

A, zase, nejde o ethnografii, já nemám bytostnou potřebu se zabývat svérázem života obyvatel té, či oné, osady, detaily krojů, nebo něčím podobným. Mé znalosti, např., našeho, tzv. valašského, kroje jsou velmi praktické, kusé: já vím, co ten kroj obsahoval, nevím, jak se jednotlivým částem přesně říkalo (budu-li to potřebovat vědět, vím, kde to najdu), pro mne je mnohem podstatnější to, co ten kroj vypovídá o sociálním postavení, například.

Takže se mnou by nikdo nechtěl jít na zámek, nebo do archivu. Protože je to strašná nuda, já se pídím po věcech, co nikoho nezajímají: po účtech patrimoniální správy, spisech výkonu trestního práva patrimoniální správy (zejména „přestupkového“, tj. drobné dellikty, výprasky, pokuty, krátké žalářování, protože hrdelní právo mám, prakticky, nastudováno, včetně dostupných smolných knih, pramenů moravského zvykového práva atp.). Navíc, většina prohlídkových tras je historiografickou pornografií: to se, za bolševika, svezl inventář z různých zámků / hradů, seskládalo se to nějak tak, aby to odpovídalo pravdě Strany (tj. šlo na tom ukazovat, jak ta šlechta vykořisťovala prostý lid), takže absolutně bezcenná. Většina zámků prošla rozsáhlými rekonstrukcemi v 19. století (byly prachy, protože průmyslová revoluce), což vidět nepotřebuju, to je, jak kdybych se šel podívat do bytu s inventářem z 80. let: já ho znám.

Proto mám, relativně širokou (ale pořád ne ucelenou) představu o životu lidí 17. a 18. století. Vím, například, jaká byla průměrná spotřeba masa šlechty ve Francii za Louie XIV. a XV. (no, 900 – 1,050 g na osobu a den, včetně kojenců, takže reálně víc), a docela i u nás (ani ne polovina). Vím, třeba, že průměrně měla šlechtična Zierotinů, v jednom okamžiku, maximálně dvoje až troje šaty, nebo, že celé panství se dalo, pokud jeho vlastník krachoval, se dalo, na přelomu 18. a 19. století, koupit klidně i za Ft 150,000.00. A jak takový krach vypadal: že, třeba, v předávacích protokolech je záznam o tom, že veškerý kožený inventář (otěže, opratě, postroje …) byl plesnivý, nebo zpuchřelý. Že Zierotinové prodali všecky postele a spali na polních lehátkách (co je v Losinách, v Rittersaalu, ta renaissanční kredencie, tak na ní ty „kuželky“ jsou vrchlíky z postelí: jediné, co po nich zůstalo). Vím, že se dobře vedlo poddaným na panství Rožmberků a Zierotinů, protože jsou o tom docela podrobné zápisy: co se chase vařilo, kolik fasovala piva za to a za to, jako „bonus“, no a stejně tak vím, že nevolníkům robotujícím na zámku patrimoniální správy ve Francii se tak nevyvářelo (logicky: když to sežrala šlechta, někomu se muselo ubrat – tehdy co si nevypěstovali / neuchovali / neulovili / nenasbírali, to neměli). Zierotinská chasa měla za den, tak, hodnou libru masa (slanina, uzené, ale i s kostí, jo, vejvary, a tak různě), hrachu, čočky a krup, že by to dnes snad ani nikdo nepozřel a všecko hrubě maštěné sádlem či lojem. Francouzští nevolníci maso viděli, když byla výstava (obrazně řečeno).

Je to o tom se pídit a ptát. Oni kasteláni někdy vědí docela dost, jsou různé publikace, museí, spolků, články v novinách, starých, nejsou to knihy. Něco je online, nebo je to popsáno, někde, že to je, a pak se to dá sehnat (skrze knihovnu & meziknihovní výpůjční službu), různě. Třeba z německých článků z 20. a 30. let 20. století, a z pohlednic, které Liechtensteinové nechali vydat, přesně vím, jak vypadal inventář losinského vysokého zámku, no a od kastelána vím, proč se propadá ve druhém patře podlaha, nebo proč nejsou ve Wandteppichsaalu kamna (protože spadla, Liechtensteinové nechali sundat gobelín, vyříznout kus látkové tapety a doslova tím zaplácnout díru po kamnech!): protože jsem se zeptal, protože mne to napadlo, protože si takových detailů všímám.

Na tu „hostinu“ pro Karla IV. jsem se, kdysi, nějak dostal, a já už pak nemám problém to dohledat. Ale k ucelenému přehledu je málo faktů. Pozdní středověk neměl tak skvělou patrimoniální správu, ono v 17. a 18. století se vyšetřovalo na panství, které mělo roční „obrat“ třeba Fl 10,000.00 (velké panství!), kde se „zakutálely“ Fl 2.00. To ve středověku nebylo, šlechta dlužila, kde se podívala, Karla IV. nevyjímaje, a na nějaké podrobné oučetnictví si nepotrpěla. Jsou receptury, postupy, co a jak se vařilo, plus, právě, různé zápisy v kronikách o významných hostech, a tedy, čím se krmili. I nějaké kuchařky, ale jsou to inkunábule, takže většinou kláštery, to nám moc neřekne. K ucelené, faktografické, představě je toho, prostě, málo.

Lidé mají, obecně, nějakou obzvláštní zálibu v pozdním středověku: Karel IV., Jan z Husince, husitská sběř, to je baví: jak se někde dělá „středověká žranice“, nebo „rekonstrukce“ středověké „bitvy“, tak za tím táhnou, jak kura za flusem, nebo fakani za parní mašinou. Nic proti, každý se baví jinak, ale je to opravdu historická pornografie, prostě, jako pornografie: také se tam souloží, ale je to sestříhané, upravené, „tabletka“ v tom je, takže s realitou to má společného jenom to, že se tam také souloží. Tohle má s realitou společného to, že se tam také žere. Nebo šermuje. Ale tím, zhruba, padla.

To jídlo skutečně jedl 5., nikoli 6., ledna:

„Cest la maniere comment lempereur entra a Paris et le lundi IIII jour de Janvier lan LXXVII.“

To jest: způsob, jakým císař vstoupil do Paříže v pondělí 4. ledna roku 78.

„Et est assavoir que le dit lundi ne menga pas lempereur en sale ne le
mardi mais le Roy y dina le dit mardi et fu le diner fait en une sale commune au palais et furent de lez lui tous les princes de bohaigne et dalemaigne et aussi tous les autres
princes et barons qui pour le tempz estoient aparis.“

A je nutno vědět, že řečené pondělí nejedl císař v sále, ne úterý, ale král tam to řečené úterý
obědval a oběd byl konán ve společenském sále v paláci a byla vedle něho všechna knížata česká a německá a také všechna ostatní knížata a baroni, kteří v tu dobu byli v Paříži.

„Premier mes pour le diner un broet dalemaigne, un cyve de livres, Petit pates, Et grosse char.“

Tedy: První chod obědu: „německá omáčka“, ragout ze zaječího masa, drobné pečivo s masovou náplní a zvěřina.

In: Zpráva o návštěvě Karlem IV. roku 1378, Studia Minora Facultatis philosophicae Universitatis Brunensis, C 43, 1996 (jestli je dostupný online, nevím, možná ano).

Tak když přijel v pondělí, a to pondělí bylo 4. ledna (ověřil jsem na BlackBerry, kde je kalendář od roku 1, že 4. ledna 1378 opravdu bylo pondělí), a král tohle jedl v outerý, tak to, poněkud nemohl jísti 6. ledna, když 6. ledna 1378 byla středa.

V několika zdrojích je uvedené 6. ledna. Ale na datu tolik nezáleží, ale na tom, že nešlo o běžné jídlo Karla IV., ale o jídlo slavnostní na počet návštěvy ve Francii.

Oficiální jednání Karla IV. ve Francii se uskutečnila mezi 4. a 14. lednem 1378. Jejich vyvrcholením byla hostina konaná 6. ledna v Zjevení Páně v Palais de la Cité v Paříži za přítomnosti tří králů: Karla V. francouzského Karla IV., císaře Svaté říše římské a jeho syna Václava IV., českého krále.
https://francais-radio-cz.translate.go­og/le-voyage-de-charles-iv-en-france-8605284?_x_tr­_sl=fr&_x_tr_tl=cs&_x_tr­_hl=cs&_x_tr_pto=sc

Však ano, ale běžné jídlo nemáme zaknihováno, a já se historickým bulvárem, nebo historickou pornografií nezabývám, nečtu „knížky o historii“, nebo pokud ano, tak jenom jako určité resumé, abych měl základní obraz (takže vyhledávám základní fakta), nikoli jako zdroj.

Proto se taky, svým způsobem, „nerad“ vyjadřuju ke všemu před Verneuerte Landesrodnung, protože prostě nejsou fakta, jsou kusá, a pořád je jich málo, a pořád archeologický výzkum obecná cliché vyvracejí etc. etc.

Třeba obecná představa běžného antického života bude spíš realitě nahony vzdálena.

Filip: Wow, to vypadá, jako bys to nějakou dobu studoval. Otázku nechám ještě otevřenou, kdyby někoho něco k tématu napadlo, pak ji uzavřu nominací na tvé odpovědi. Díky.

Dvorní šašek , vše najdete na net, všetně toho,, že menu, které Filip uvedl je z návštěvy krále ve Francii,

A absolutně nejpodstatnější je, jestli to dlabal 5., nebo 6., ledna, to je samozřejmé. Je úplně jedno, že nikdo, vlastně, nebude mít ani představu, co to vlastně jedl, pouze si bude myslet, že rozumí, ale bude vědět, jestli to, co si myslí, že jedl, jedl 5., nebo 6., ledna, samozřejmě! 🙂

Ale ano, najde, co by nenašel, akorát si bude myslet, že ví, protože nebude absolutně vědět, co ve 14. století znamenalo ragout, nebo paštika, pouze si bude myslet, že ví. Ale, v zásadě, najde.

Dvorní šašek: Abys uměl vařit, tak musíš znát technologické postupy a receptury. No, a já jsem zvídavý, takže jdu po fundamentu.

vemolaku, je dobrým zvykem vkládat i zdroj z kterého čerpáš nebo kopíruješ. Takhle by to mohlo působit, že se jedná o tvou vlastní odpověď, respektive tvé znalosti. 😄

Přikládám tedy za tebe zdroj:

https://www.vi­talia.cz/clan­ky/petr-studnicka-o-jidle-ve-stredoveku-co-nebylo-vyslovene-zkazene-bylo-nezavadne/

seraphico: Špatný zdroj, bez urážky.

„Především – nebyly zde věci, na které my jsme zcela zvyklí, například brambory a cukr.“

Cukr byl, kupoval se od Arabů, třtinový, ale byl velmi, velmi drahý, a proto vzácný. U císařského a královského dvora se však určitě vyskytoval, arciť vzácně.

https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/History_of_su­gar

„Pokrmy se možná podávaly na stříbře, ale hodovníci jedli normálně rukama, maximálně lžící.“

Právě za Karla IV. se k nám dostala vidlička (dvouzubá, obecně středověké nářadí nemělo s dnešním moc společného).

„Méně se solilo, více pepřilo.“

To není pravda. Ano, méně se solilo a více se kořenilo. Nicméně, pepř byl v drtivé většině dovážený (drahé) a kupovaný od Arabů (drahé), kteří ho dováželi z Asie (drahé), kde jim ho levně neprodávali: proč by to dělali (takže: drahé). Když se sečte drahé + drahé + drahé + drahé = 4× drahé, no, to odpovídá. Já, samozřejmě, nevím přesně, jestli Ausgerechnet v období vlády Karla IV. stál pepř o něco méně, než zlato, zhruba stejně, nebo o něco více, ale vím, že se kolem té ceny pohyboval.

Cena pepře začala klesat, až ho Portugalci začali vozit z Nového Světa. V 16. století se pohybovala cena za 1 kg pepře mezi 20 – 30 g stříbra (1g stříbra = Kč 15.00, cca, dnes, ale toto srovnání je pro nás nepřesné), plus si k tomu nutno připočíst, drahé, náklady na dopravu k nám (až 18. století je století kočárů, a tedy i něčeho, co lze nazvat silnicí). Až začátkem 17. století se stává pepř běžným kořením, anžto jeho cena klesá k 2 – 3 g stříbra za 1 kg.

https://www.sto­plusjednicka.cz/ko­reni-ve-stredoveku-proc-zakazala-cirkev-v-klasterech-pepr

Filipe, já neřeším obsah onoho článku, ale to, že vemolak ten článek z odkazu zkopíroval a neuvedl ho jako zdroj. Ještě vynechal poslední větu: „Polévala se medem, naši studenti homoli ozdobili troškou moučkového cukru.“ A to jen proto, aby jeho odpověď vypadala, že je z jeho hlavy.

seraphico: Jo, jasně, už tomu rozumím! 🙂