Co motivuje člověka jít za něčím, co se nejen zdá být nedosažitelné, ale u čeho člověk netuší, … ?

Víra, touha, optimismus, pevná vůle. Někdy bylo dosaženo cíle zdánlivě nedosažitelného, i když to nebývá časté. A třebaže svého cíle nedosáhne, nebo jen částečně, udělá to z něj jiného člověka. Nic není marné a nic by nemělo být promrháno.

Předně bych řekl, že jeho podvědomí, sám přesně něví, proč to chce a kde se to v něm vzalo. Jen ví, že to chce. Může to být ctižádost, která v něm vzklíčila už velmi dávno a sám nemusí vědět, co přesně jej ovlivnilo.
Každý hledá smysl (svého) života a pokud už má člověk v sobě tu určitou ctižádost, tak zkrátka chce to, co chce, ať to stojí, co to stojí.
Je ale třeba rozlišovat mezi přáním, snem a cílem. A neplatí zcela, že rozdíl mezi snem a cílem je v tom, že cíl se od snu liší v tom, že máme připravený plán. Takových plánů i detailních můžeme mít spoustu a přece se do toho nepustími. To je taky věc toho podvědomí (které na nás má obrovský vliv a my si to ani neuvědomujeme), protože může jakoby chtít a můžeme tomu i věřit, že se do toho pustíme, ale podvědomě víme, že je to jen přání a vlastně jen doufáme, že se tak stane. Ale nejsme odhodlaní a skutečně připravení něco s tím udělat.

Mnohdy cíle nemusí být nedosažitelné, může se to tomu člověku nebo ostatním jen tak jevit. Nemožné může být jen něco řekněme nadpřirozené, magické a skutečně nemožné věci (ale díky technologiím, pokroku a tomu všemu, co neznáme, kdo ví… možné snad může být opravdu všechno. Kdo by si kdy pomyslel, že třeba můžeme slepému vrátit zrak, hluchému sluch, chromému nohu/ruku atpod.). Říká se, že lidi by měli vymazat ze svého slovníku slova jako: nikdy, nelze, nemožné, nedosažitelné… jinak totiž ničeho nedosáhnou.
Cokoli je v silách a schopnostech člověka, je možné. A různí lidé toho dosáhli opravdu spoustu a plno z těch věcí se může zdát hodně nemožných. Obyčejnému člověku se pro něj může zdát nemožné například vydělat PÁR milionů, získat slávu, proslavit se v určitém oboru, být šťastný (v partnerství, rodině, kariéře a vůbec v životě). Když plno lidí to dokázalo a někteří v mnohonásobně vyšších měřítkách.
Aby člověk něčeho dosáhl, musí myslet velkoryse, nebýt přízemní (ve svých myšlenkách) a hlavně upřímně věřit. Pokud se omezuje už sám a nevěří se, tak je jisté, že toho nedosáhne. Dobře to popisuje i kniha Myslete velkoryse.
Jediná omezení, která si klademe, jsou v naší vlastní hlavě. (parafráze Konfucia).
Pokud jeden člověk někdy něco dokázal, v něčem se proslavil, něco se naučil, dokáže to i kterýkoli jiný člověk (a třeba ještě víc). Snad jedinou variantou, kdy by to možné nebylo, je, že by ten člověk byl vážně psychicky (nebo možná i fyzicky) nemocný. Pokud by byl, pak o něčem takovém pravděpodobně ani nesnil a neměl ctižádost. Když o tom člověk dokáže snít, dokáže to i uskutečnit. (Walt Disney)

Říká se taky, že život, úspěch, to důležité je cesta, nikoli cíl. Žádný (konečný) cíl ani neexistuje, tou je až smrt.
Člověk může mít menší, větší cíle, kterých dosahuje, může mít životní cíl, ale vždy jde dál. Je to všechno o cestě a přítomném okamžiku.

Upravil/a: Gonfaloniér

Hlavní motiv je „chtění“, které samo o sobě nestačí, zásadní je VŮLE chtěného cíle dosáhnout. (chtít umí každý, chtít natolik hodně, aby to stačilo je úplně JINÁ záležitost)
Častou (a VELMI silnou) podpůrnou motivací prvotního „chtění“ je STRACH, ten se velice dobře osvědčuje. (problém je udržet ho „pod kontrolou“, jinak je kontraprodiuktivní) Nicméně existují i jiné příčiny, včetně prostého furiantství (frajeřiny >„i když jste všichni selhali, tak JÁ TO DÁM!“). ;)

S postupujícím věkem ovšem „síla chtění“ ubývá, mnohokrát jsem se setkal s lidmi, kteří „rezignovali“, ač v podstatě k tomu NEBYL důvod. Když je člověk mladý, tak to jde „tak nějak samo“. Chce „dostat“ nějakou ženu. peníze, spol. postavní/uznání – cokoliv a je přitom plný energie a elánu. Bohužel to nevydrží věčně, s tím jak člověk stárne. Z vlastní zkušenosti vím, že se srostucím věkem mnohem častěji dostavují chvilky lhostejnosti, nezájmu („už ZASE tohle?“ nebo „no a co, on se svět z toho beztak nepotento“ či „stojí mi to za to?“)

Jediný mně známý způsob jak tomu čelit je zloba/vztek. Na „někoho“, „něco“ nebo jen „sám na sebe“ (např. za vlastní neschopnost apod.). To je moooooc dobrá podpůrná motivace, funguje i „na stará kolena“. ;) :D :D

A s tím „netušením“ – pod to se podepíši. Jistě každý zná „Já chci A!“ a náhodou/shodou okolností, každopádně neplánovaně a zcela nečekaně přijde fantastický úspěch nikoliv v „A“, ale v „B“! :D :D :D
Každopádně je to individuální. Kdo ví, možná to u někoho jiného funguje jinak. :)

Vytýčení cílů člověka motivuje. Nemusí to znamenat, že člověk dojde k cíli fyzicky, ale nový pohled na věc už určuje nový horizont.

Moje otázka

„Může člověk dělat jen to, co chce, a nemůže chtít, aby chtěl? Platí, že vůle s pilností v páru utáhnou každou káru?“

https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/mate-pro-toto-vysvetleni-http-www-odpovedi-cz-otazky-znate-vyznam-slova-konzul

--
Zaujalo mě portugalské přísloíi, které vložila Johana56 „Kdo nemůže, jak chce, musí chtít, jak může.“

Člověka motivuje vůle, víra ve svou vnitřní sílu. Tedy člověk udělá to, co může udělat v rámci svých možností., a má radost,. , že se o něco pokusil, byť stoprocentně neuspěl. .

Vyhrát není vždy snadné, proto je třeba zkusit znova. Nebát se neúspěchu,. i ten patří k životu.

Upravil/a: annas

Možná už nemá co ztratit, tak proč to nezkusit. Ze dna není kam spadnout.