Co je pro Vás náboženství?

Mám náboženství za druh životní filosofie, která není nijak fakticky podložená, jde o víru, která nepotřebuje důkaz. Může sloužit ke všem účelům, které jsi jmenoval. Jsou i náboženské směry, které nejsou militantní a jsou dokonce užitečné nebo aspoň neškodné (třeba Zen – buddhismus). Bohužel je ale často zneužíváno k ovládnutí mas lidí. Myslím, že na každém náboženství se dají najít prvky kladné i pomýlené.

Určitě zde t podobná otázka byla, ale zřejmě jinak formulovaná.

Myslím se, že víra je věcí psychiky. Lidé, kteří věří, se dožívají vyššího věku. – to je statistiky prokázané. Většinou se spojuje s náboženstvím, tedy učením o Bohu, Kristu, stvoření světa.

Beru je jako obraz historie, ať už je pravdivá či upravená..

Náboženská pravda není pravdou, kterou je možné dokázat, na rozdíl od matematiky, je založena na víře, ta je nejistá, rozum je jistý. Tělo přece funguje prostřednictvím duše. Co se s ní stane po smrtí, se různí.

Protože se zajímám o filozofii, vycházím z toho, že náboženství je otázkou víry, člověk nemusí vidět, ale věřit.

Věřím, abych porozuměl – tvrdil sv. Augustin.

Aristoteles „Kdo chce správně poznávat, musí nejprve správným způsobem pochybovat

Na oba navázal Descartes – , Myslím, tedy jsem – rozum existuje mimo hmotu, proto pochybuje, aby poznal pravdu. .

Věřím, že je něco mezi nebem a zemí, věřím, že existuje zákon karmy, že každý čin se vrátí k tomu, kde jej vykonal, věřím, že minulost, přítomnost a budoucnost jsou vzájemně propojeny, věřím, že Desatero, obsahuje morální příkazy, které je správné dodržovat (neberu první 3) atd.

Věřím, že co má být, to se stane … třeba to je moje jakési „náboženství“.

Upravil/a: annas

Pro mne pravé křesťanství znamená život a jistotu budoucnosti. Za tím, čemu věřím, stojí Nejvyšší Autorita ve vesmíru – Věčný Bůh, který nikdy nelže a své sliby plní do nejmenších detailů. Podotýkám, že je to stejné jako se vším čemu chci (i z povolání technika) věřit, bez věrohodných (i vědecky ověřitelných) důkazů to nemá žádný smysl. To, čemu věřím, není výplod lidské fantazie, ale věrohodná fakta, která dávají současnému životu skutečný smysl a jistotu do budoucnosti.

Slepá, fanatická a dogmatická víra stylem: „prostě tomu věř a neřeš..“, páchá víc škody než užitku, a kolik takových slepě věřících je! Tady platí známé: „Důvěřuj, ale prověřuj!“ víc než na 100%, protože jde o skutečný život takových kvalit a v takových podmínkách, jaké si jen těžko dokážete v dnešní době představit.

Pro mé příbuzné jsem blázen, který se honí za větrem. Někdy seberou odvahu a řeknou mi to s úsměvem do očí, jindy se jejich „pohled na věc“ dozvím zpětnou vazbou od někoho, kdo se jen tak mimoděk zeptá, jestli to s tou vírou myslím vážně. Většinou nemá smysl jim vysvětlovat, co mne k tomu vede. Chci se vyvarovat toho, aby bylo pošpiněno jméno Stvořitele – Boha, který pracuje ve prospěch těch, kteří v něj vložili svou důvěru. Ověřil jsem si to na vlastní kůži :)

PS: Jestli chce někdo věřit něčemu jinému, je to jeho svobodná volba. Mne do toho také nikdo nenutil. Rozhodl jsem se po zralé úvaze sám a nelituji toho.

Považuji se za ateistu i když jsem křtěný a jako základní morální kodex uznávám a snažím se dodržovat i křesťanské desatero v bodech 4 až10.
A i křesťanskou bibli, jak Starý, tak i Nový zákon mám k dispozici stále a občas i do nich „nakouknu“, pokud na to „dostanu náladu“ a mám čas.
Ale beru to jako určitá ponaučení a moudra, ale pouze nezaujatě a s nadhledem. Ne jako nezvratné atributy, s bezmeznou vírou.
Jinak ale mám svou osobní „víru“, zakládající se na bázi rčení: „jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých ani nejchytřejší nejsou schopni podat vysvětlení a nezbývá se s tím než smířit“.
Jak říká Kepler, je to rovněž jakýsi, ale můj způsob „životní filozofie“, ovšem neopírající se o náboženství.
Nikomu náboženskou víru neupírám, je to věc každého jednotlivce.
A myslím si, že s ortodoxní náboženskou vírou (jakoukoliv) a jejími možnostmi, t.j. odvolávat se k Bohu (a ostatním dle církví), přijímat neštěstí a životní komplikace s odůvodněním, že to byla vůle „oněch“ a prosit je o odpuštění a přijímat jejich rozhřešení za případné hříchy, se žije snadněji.
Ateistovi zůstává pouze srovnat se, co se týče životních problémů a komplikací se svým údělem a co se týče morálky, se svým svědomím.
Nakonec i „odchod“ do případného ráje je určitě příjemnější, než chápání konce života jako definitivní ukončení existence.
Jinak, tato otázka, by byla na daleko širší a hlubší diskuzi a polemiku.

Upravil/a: Jiří Bohumil

Jako nadpis jste použil otázku
„Co je pro Vás náboženství?“,
přestože se ptáte na něco jiného.

Na takovou otázku nelze odpovědět.

Ujasněte si rozdíl mezi vírou a náboženstvím, možná
pak zjistíte, že nemáte právo se na toto nikoho ptát.

Nikdo totiž nemá právo vstupovat mezi člověka a Boha.

Na tohle je pro mne VELICE TĚŽKÉ odpovědět. Jak píše ivzez – mícháš 2 věci dohromady.
Byl jsem naštěstí vychován jako ateista. (kdybych byl vychován ve víře, dnes bych s velkou pravděpodobností byl náboženský fanatik – myslím) ;) :D :D
A byl jsem celkem ZUŘIVÝ ateista, nešetřil jsem pohrdáním a posměchem na adresu „pošahanců“, kteří NAVZDORY důkazům (neuvěřitelnému množství důkazů!!!) si přesto něco mumlají o stvoření, desateru nebo Muhammadovi.

Jenže… právě důsledný přístup k tématu mne nakonec dovedl k tomu, že NEDOKÁŽI jednoznačně vyvrátit/potvrdit existenci Boha. A jak náš učí fyzika – co není jednoznačně nemožné, tam MUSÍME připustit MOŽNOU existenci. (venkoncem i fyziká říká, že možné je VŠE – pokud to stihneš v mezích Heisenbergových relací neurčitosti ;) :D :D)

Po dlouhém rozvažování [a vzal jsem to dost od podlahy – od fyziky přes různá náboženství k metafyzice a jiným filozofickým disciplínám, i na matematiku se dostalo] vycházejíc z možné existence Boha jsem dospěl PROZATÍM k následujícímu:

1. Náboženství je (téměř) k ničemu (může být dokonce i ke škodě).
2. Bůh NECHE (nebo o to nijak zvlášť nestojí), abychom v něj VĚŘILI.
3. Bůh chce, abychom ho HLEDALI a (pokud možno) NALEZLI!

Nemůžu ti ani ve zkratce popsat to, čím se dost usilovně zabývám roky, jak jsem k závěrům došel – bylo by to na celou knihu. Takže se s dovolením odvolám na závěrečnou 7. kapitolu Wittgensteinova díla Tractatus logico-philosophicus >> „O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet“.