Co delat s dcerou? Je dospela, nechce se ji pracovat, je ji 29 let a ma odpracovano stezi 3 roky. 5 let zije samostatne.

Danielo, píšeš, že je dospělá, tak je to její věc a její boj. Ona jednou zapláče. Nevoď ji za ručičku.

A proč by měla pracovat? Jak je vidět, tak už práci zkusila a žádnou zálibu v ní nezískala. Žije sama a asi se uživí, tak o co jde? Důležité je jen to, aby si platila zdravotní a sociální.

Kedže vaša dcéra je právne dospelá a nežije s vami v spoločnej domácnosti, je len na nej, čím sa živí, pokiaľ neporušuje platné zákony.
V súčasnej legislatíve už nie je uvedená povinnosť občana pracovať, ako bolo v časoch socializmu u nás.

Zkuste si s ní promluvit, upřímně od srdce, vážně – ale ne nijak dramatizovaně, zkrátka jen rozhovor ani nemusí být až tak vážný. Apelujte na ni, na něčo. Vy ji znáte, my ne. Nesnažte se ji ale něco vnucovat nebo ji říkat co má přesně dělat. Zeptejte se ji, co sama chce, zkuste ji poradit nebo to probrat z vícero hledisek. Diskuzi, ne žádné přesvědčování, monolo, poučování a říkat jí v čem všem dělá chyby, co se vám nelíbí, co byste dělala vy a jak moc negativně to vidíte… To by vás neposlouchala a ještě se urazila. A udělal by to tak každý.
Zkuste to nehrotit, ale zkuste si s ní o tom promluvit, zajděte společně na kafé nebo tak. Proberte to jako matka s dcerou a nechte ji ať se vám svěří, mějte v ní víru a důvěru a ona ji bude mít k vám – a vašim názorům a radám.
Ale zkuste sama zkusti znovu objektivně zhodnotit tu situaci. Pořádně si to proberte v hlavě, bez emocí, bez obav a hlavně zkuste přijít na to v čem je problém a jestli tam vůbec je. My tu situaci vůbec neznáme, tak nevím oč přesně jde. Třeba má dcera své důvody – teda určitě je má – ale jde o to jaké, můžou být i dobré. Zkus te pouvažovat nad tím na čem vlastně dcera je, jaká je, jaký s ní máte vztah, jestli se ji daří, co sama chce. Proberte si to z několika hledisek a jak říkám, hlavně se snažte být objektivní, protože rodiče často nebývají, když jde o jejich děti. Nikdo vlastně není objektivní, když do věcí a úsudků přidává emoce.

Plno rodičů postupovalo při výchově tak, že když dcera/syn něco provede, začne se ten jejich potomek bát, snaží se to utajit před rodičema a je kvůli nim ještě víc stresovaný, je pak taky víc vzorodovitý, neposlušný, vzpírá se, je problémový/á a je nevychovaný/á. Je to tím, že z nich ty děti mají strach, nemají k rodičům důvěru a nemají s nimi dobrý – upřímný vztah, rodiče s nimi nemají trpělivost, snaží se na ně působit autoritativně za pomoci síly, křičí na něj vždy když něco provede,… A jiné děti, když něco provedou, tak první za kým jdou jsou rodiče – nebo jeden z nich, protože ví, že mu poradí, že si ho vyslechnou, mají v něj důvěru a hledají u nich pomoc (ne výčitky, nadávky, slyšet, že tohle neměli dělat, co a jak měli dělat, dělají jen chyby, jednat tak, že to vyznívá, že vše co dělají je špatně… tohle nechce slyšet nikdo nikde a to nejen od rodičů). Tím samozřejmě nemyslím vás, vždyť vás ani neznám. Jen poukazuji jaký je rozdíl mezi tím, když děti mají se svými rodiči důvěrný úpřímný vztah a když naopak jsou svým rodičům ”cizí”, odměření a nevěří jim, alespoň ne natolik, aby se jim svěřovali.
Já bych třeba chtěl, aby když můj potomek něco provede nebo se mu přihodí něco nemilého, tak první věc, kterou udělá, je že příjde za mnou a bude chtít pomoc/radu, bude chtít vyslechnout, svěřit se a aby ho někdo poslouchal. Aby řekl o každé své starosti.

JájsemRaibek, vzhledem k tomu, že je to dcera, tak tam ty starosti a obavy budou a je to přirozené. Je možná dospělá, ale pořád dcera.

Upravil/a: Zvidatel

V takovém případě bych se o ni vůbec nestaral. Žije samostatně. Asi jí to takto vyhovuje.

Diskuzi o tom, kdo ji špatně vychoval, zde začínat nebudu. Kdo jí zaplatil / platí bydlení? Kdo ji živí? Ne každý si může od 24 let žít samostatně. Podejť by pracovala, když je zvyklá, že jí ostatní zahrnou luxusem.

Pokud ji nemáte doma na krku jako „pijavici“, tak to neřešte.
Je to její volba, její život.

Upravil/a: da ny

Nepodporovat, ať pochopí, co to znamená se živit.