Historie úprav
Zeptal/a se – 16.červen 21:49
Kdyby se vám narodilo těžce postižené dítě, chtěli byste si ho nechat?
Rodina a vztahy – Děti a rodičovství
Samozřejmě také záleží na míře postižení, protože někdy se to dítě narodí jenom třeba s těžkým autismem, někdy se ale narodí slepé děti, které jsou retardované a odkázané na vozík. Nebo jsou v dospělosti na nízké mentální úrovni a rodiče se o ně musí starat 24/7.
Já se vám přiznám, a myslete si o mně co chcete, že já bych se takového dítěte asi vzdal. Naštěstí moje děti jsou zdravé. Je ale možné, že kdyby se mi nemocné dítě opravdu narodilo, tak bych to ve výsledku cítil jinak a zaplavil by mne soucit, ale co tak sleduji různé reportáže, kde jsou rodiče, kteří se o takové lidi starají, tak se jen utvrzuji v tom, že bych někoho takového nechtěl a vzdal se ho. Je to břemeno na celý život. Záleží, zda se chce člověk věnovat profesi a životu, nebo postiženému potomkovi. I když je asi pravda, že život se asi dá užívat i s tak nemocnými lidmi, ale ne naplno…
Nechápejte mne špatně, já plně s danými rodinami soucítím a mám obrovský respekt k rodičům, kteří jsou svým dětem tak oddáni. Každý má právo na život, i takové děti, takže je dobře, že se o ně někdo stará a snaží se jim svojí láskou jejich život zlepšit. Vlastní rodiče jsou pro takové děti to nejlepší. Já bych to ale nedokázal…
Jak to máte vy? Byli byste ochotni svůj život zasvětit nějakému extrémně postiženému (třeba slepému a retardovanému) dítěti?
Zeptal/a se – 18.červen 14:19
Kdyby se vám narodilo těžce postižené dítě, chtěli byste si ho nechat?
Rodina a vztahy – Děti a rodičovství
Samozřejmě také záleží na míře postižení, protože někdy se to dítě narodí jenom třeba s těžkým autismem, někdy se ale narodí slepé děti, které jsou retardované a odkázané na vozík. Nebo jsou v dospělosti na nízké mentální úrovni a rodiče se o ně musí starat 24/7.
Já se vám přiznám, a myslete si o mně co chcete, že já bych se takového dítěte asi vzdal. Naštěstí moje děti jsou zdravé. Je ale možné, že kdyby se mi nemocné dítě opravdu narodilo, tak bych to ve výsledku cítil jinak a zaplavil by mne soucit, ale co tak sleduji různé reportáže, kde jsou rodiče, kteří se o takové lidi starají, tak se jen utvrzuji v tom, že bych někoho takového nechtěl a vzdal se ho. Je to břemeno na celý život. Záleží, zda se chce člověk věnovat profesi a životu, nebo postiženému potomkovi. I když je asi pravda, že život se asi dá užívat i s tak nemocnými lidmi, ale ne naplno…
Nechápejte mne špatně, já plně s danými rodinami soucítím a mám obrovský respekt k rodičům, kteří jsou svým dětem tak oddáni. Každý má právo na život, i takové děti, takže je dobře, že se o ně někdo stará a snaží se jim svojí láskou jejich život zlepšit. Vlastní rodiče jsou pro takové děti to nejlepší. Já bych to ale nedokázal…
Jak to máte vy? Byli byste ochotni svůj život zasvětit nějakému extrémně postiženému (třeba slepému a retardovanému) dítěti?