Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 3.říjen 18:10

Předně, které nevýhody (protože je jich bezpočet)? Demokracie i republika může mít mnoho podob, na světě existuje, existovalo a může existovat mnoho politických systému a stávající se mohou zlepšit,aby fungovaly lépe a efektivněji (i demokracie – její podoby – se dají uzpůsobit, aby fungovaly o něco lépe, ALE ona nikdy tak úplně nefunguje a i když se dá zefektivnit, zlepšit politický systém, tak pořád je to značně nestabilní, nejednotný,… systém, který v reálu nefunguje a nahrazuje něco přirozeného, co vynguje snadno samo o sobě).

Chápání či dělení demokracie:
přímá, nepřímá
forma vlády
politický systém
a další… (podle významů a chápání nebo podle druhů)

Demokracie – forma vlády – v podstatě vláda lidu neexistuje (to je pak anarchie a ta je paradoxně vůči všemu, co hlásá demokracie a není tam žádná spravedlnost ani rovnost… jen neomezená svoboda, která pak plodí velmi mnohno nesvobod, žádnou rovnost, naopak velkou nadřezenost/pod­řazenost a nespravedlnost). Vláda zástupců atd. pak není vláda lidu a nedá se tak označovat (≠demokracie), ale vláda skupiny (aristokracie, oligarchie, byrokracie) – i když je to třeba volená skupina. A to je ten PRIMÁRNÍ znak zoho, že se jedná o demokracii. VOLBY. Pokud tam volby nejsou, tak se o demokracii nejedná – ono se o ni reálně nejedná ani tak, ale takhle se to bere, jsou tam volby (nezkorumpované), tak je to demokracie (ALE demorkacie není jediná pozitivní forma vlády a přítomnost voleb není též žádnou podmínkou spravedlnosti, oprávněnosti, správenosti a tak podobně).
Pilíře demokracie ani dělba moci nejsou žádnými reálnými pilířemi ani pojistkami. Demokratická republika je velmi náchylná k nedemokratické a vyloženě k ní tíhne. Je velmi zranitelná a aby se tam někdo zmocnil politické moci nevyžaduje nějak moc úsilí ani snahy. A aby došlo k narušení té demokracie, tak to lze mnoha způsoby (všechny vesměs jednoduché). Totalitu si klidně lidi můžou i sami zvolit (velmi reálné a dokonce i pravděpodobné). K moci se může dostat někdo zcela legálně-demokraticky… „čistými“ volbami, ale provede pár změn a té moci už se nepustí a udělá z toho diktaturu (nic těžkého) – ať už prezident, premiér, kancléř nebo někdo takový (a to ani nemusí mít nezbytně výkonnou moc). Provést puč pak půže prakticky kdokoli a to je v demokratické republice zpravdila snažší, než třeba v diktatuře/to­talitě (nedemokratické republice), konstituční nebo absolutní monarchii. A hned je z demokracie diktatura – jen se obsadí pár budov (popřípadě osob atd) znamenající/re­prezentující moc a něco se vyhlásí. Udělat revoluce je už o něco obtížnější, ale taky to jde (a nějaké povstání, vyburcovat konkrétní skupinu a vést nějaký útok lze taky poměrně snadno, když umí manipulovat s davem). Ale provést převrat je hračka (viz všechny vzniklé republiky za posledních 100 let a jejich historie za tu dobu). Ale nejvtipnější na tom je, že lidi si prostě klidně vyloženě dobrovolně zvolí totalitu (doslova třeba i chtějí totalitní stranu) – což je zcela přímá, rychlá a snadná z demokratické republiky – k nedemokratické. Nepřímá cesta (i když né tak úplně) je pak, když si zvolí člověka, který má zcela očividně diktátorské sklony a je jasné, jak bude jeho politika vypadat a co udělá… lidi totiž vzhlíží k autoritě a dokonce ji vyhledávají – klidně si ji i sami stvoří, ve smyslu pseudo-autority/vůdce (hledají ji, následují, obdivují… pevnou ruku, vedení, vůdce… takhle je to od pradávna, společnost byla vždy založená ne vedení/vůdcovství.. je to dáno podvědomím, ale i logikou, protože logicky je na vedení a autoritě založená veškerá společnost i dnes a to i v republikách a demokracicíh – taky se tam hledá silná, „jasná“ osobnost, které má vést a měla by vědě, co dělá. Ale když tam taková osobnost není – jako v těch demokratických republikách, konstitučních nebo absolutních monarchiích a prostě v politice není, tak ji lidé hledají a uchylují se k té negativní, rádoby vůdcovské, respektive diktující/ředi­telující, kruté a prohnané osobě, která má spousty negativních vlasntostí a možná i psychických/men­tálních poruch… a jsou z toho pak tyranie/despocie, diktatury nebo totality… a lidi si prostě klidně rádi zvolí i diktátora = negativní autoritu).

Další (ale už takovou vedlejší věcí) je, že se to může tvářit jako demokracie (ostatně snad všechny dikatury/totality o sobě říkají, že jsou/demokracie nebo se tváří jako něco jiného = pokrytectví lži atd), kde jsou poctivé a nijak omezující volby, ale jsou falšované (ani ne zkorumpované/kou­pené, ale prostě upravené výsledky/čísla)… a to je pro někoho na vrcholné pozici opět docela snadné, pokud by chtěl… Vynaloží menší úsilí a trohu risku a rázem drtivě vyhraje volby (stávající prezident, premiér, kancléř,…). Sám, když ten úřad zastává prosadí něco, co mu to ještě líp umožní (což samo o sobě není nezákonné nebo to z toho nedělá diktaturu – ale umožňuje mu to) – jako například prosazení konkrétních zákonů, drobná úprava hlavních zákonů/ústavy, menší změna politického systému, získání pravomocí pro úřad, který právě zastává (tedy pro sebe, ale formálně je pro úřad – tedy i pro ty příští, kteří ho budou jakože zastávat).
To je demokracie ve formě republiky. Pak demorakcie ve formě monarchie (konstituční monarchie), tam už je o něco těžší, aby se zvoeln představitel (třeba premiér) zmocnil diktátorské vlády a TÉMĚŘ nemožné, aby se z toho stala totalita (a zrovna komunismus a jeho obdoby jsou vyloženě v kontrastu s monarchií). To už spíš ve formě revoluce a změnit celý režim, politický systém i fromu státu a to je podstatně těžší, udělat revoluci. Ale opět je to není až tak složité a ta možnost tu taky je (i když ne tak velká/náchylná jako v demokratické republice).
To už je ale pak vždy individuální a záleží na konkrétním politickém systému a situaci.

To co se maskuje jako demokracie, úplně normálně může existovat i tam, kde žádná demokracie (volby) nejsou. Spravedlnost, stejná práva, svoboda, referenda, příležitosti, možnosti, volný trh, vliv atd atd…

Achilovou patou demokracie (jednou z mnoha) je, že lid prostě nemá orientaci v politologii/po­litice a příslušných disciplínách a nemá znalosti ani kompetence, aby mohl rozhodovat, posuzovat atd. To je hlavně otázka znalostí a schopností, ale pak taky vlastností a především davové manipulace (které jde velmi snadno využít… i těmi nejdemokratič­tějšími cestami). Lidé zabývající se psychologii, davovou psychologii, propagací/rekla­mou/marketingem a distribucí by mohli vyprávět. A to je ten hlavní znak demokracie. Volby, pokud volby nejsou, není to demokracie (samoptná přítomnost voleb taky samozřejmě demokracii nezaručuje, ale to je teď jedno). Demokracie je hlavně přelud, je to jen pojem, ze kterého se za posledních asi 200 let stalo dogma. Respektive se opírá o myšlenky a „tvůrce“, kteří byli proti demorkacii (proti volbám lidu) nebo republice. Oni to byli konzervativci/li­berálové, zastánci svobody a stejných práv (rovnost před zákonem) atd. ALE nic z toho neznamená jen a pouze demokracii a dokonce byli vyloženě proti ní. Tito starověcí myslitelé, filozofové, stejně jako osvícenští teoretici byli pro spravedlnost, kapitalismus, volný trh, stejná prává… nikoli však pro demokracii/re­publiku.

Disraeli

Odpověděl/a – 3.říjen 18:32

Předně, které nevýhody (protože je jich bezpočet)? Demokracie i republika může mít mnoho podob, na světě existuje, existovalo a může existovat mnoho politických systému a stávající se mohou zlepšit,aby fungovaly lépe a efektivněji (i demokracie – její podoby – se dají uzpůsobit, aby fungovaly o něco lépe, ALE ona nikdy tak úplně nefunguje a i když se dá zefektivnit, zlepšit politický systém, tak pořád je to značně nestabilní, nejednotný,… systém, který v reálu nefunguje a nahrazuje něco přirozeného, co vynguje snadno samo o sobě).

Chápání či dělení demokracie:
přímá, nepřímá
forma vlády
politický systém
a další… (podle významů a chápání nebo podle druhů)

Demokracie – forma vlády – v podstatě vláda lidu neexistuje (to je pak anarchie a ta je paradoxně vůči všemu, co hlásá demokracie a není tam žádná spravedlnost ani rovnost… jen neomezená svoboda, která pak plodí velmi mnohno nesvobod, žádnou rovnost, naopak velkou nadřezenost/pod­řazenost a nespravedlnost). Vláda zástupců atd. pak není vláda lidu a nedá se tak označovat (≠demokracie), ale vláda skupiny (aristokracie, oligarchie, byrokracie) – i když je to třeba volená skupina. A to je ten PRIMÁRNÍ znak zoho, že se jedná o demokracii. VOLBY. Pokud tam volby nejsou, tak se o demokracii nejedná – ono se o ni reálně nejedná ani tak, ale takhle se to bere, jsou tam volby (nezkorumpované), tak je to demokracie (ALE demorkacie není jediná pozitivní forma vlády a přítomnost voleb není též žádnou podmínkou spravedlnosti, oprávněnosti, správenosti a tak podobně).
Pilíře demokracie ani dělba moci nejsou žádnými reálnými pilířemi ani pojistkami. Demokratická republika je velmi náchylná k nedemokratické a vyloženě k ní tíhne. Je velmi zranitelná a aby se tam někdo zmocnil politické moci nevyžaduje nějak moc úsilí ani snahy. A aby došlo k narušení té demokracie, tak to lze mnoha způsoby (všechny vesměs jednoduché). Totalitu si klidně lidi můžou i sami zvolit (velmi reálné a dokonce i pravděpodobné). K moci se může dostat někdo zcela legálně-demokraticky… „čistými“ volbami, ale provede pár změn a té moci už se nepustí a udělá z toho diktaturu (nic těžkého) – ať už prezident, premiér, kancléř nebo někdo takový (a to ani nemusí mít nezbytně výkonnou moc). Provést puč pak půže prakticky kdokoli a to je v demokratické republice zpravdila snažší, než třeba v diktatuře/to­talitě (nedemokratické republice), konstituční nebo absolutní monarchii. A hned je z demokracie diktatura – jen se obsadí pár budov (popřípadě osob atd) znamenající/re­prezentující moc a něco se vyhlásí. Udělat revoluce je už o něco obtížnější, ale taky to jde (a nějaké povstání, vyburcovat konkrétní skupinu a vést nějaký útok lze taky poměrně snadno, když umí manipulovat s davem). Ale provést převrat je hračka (viz všechny vzniklé republiky za posledních 100 let a jejich historie za tu dobu). Ale nejvtipnější na tom je, že lidi si prostě klidně vyloženě dobrovolně zvolí totalitu (doslova třeba i chtějí totalitní stranu) – což je zcela přímá, rychlá a snadná z demokratické republiky – k nedemokratické. Nepřímá cesta (i když né tak úplně) je pak, když si zvolí člověka, který má zcela očividně diktátorské sklony a je jasné, jak bude jeho politika vypadat a co udělá… lidi totiž vzhlíží k autoritě a dokonce ji vyhledávají – klidně si ji i sami stvoří, ve smyslu pseudo-autority/vůdce (hledají ji, následují, obdivují… pevnou ruku, vedení, vůdce… takhle je to od pradávna, společnost byla vždy založená ne vedení/vůdcovství.. je to dáno podvědomím, ale i logikou, protože logicky je na vedení a autoritě založená veškerá společnost i dnes a to i v republikách a demokracicíh – taky se tam hledá silná, „jasná“ osobnost, které má vést a měla by vědě, co dělá. Ale když tam taková osobnost není – jako v těch demokratických republikách, konstitučních nebo absolutních monarchiích a prostě v politice není, tak ji lidé hledají a uchylují se k té negativní, rádoby vůdcovské, respektive diktující/ředi­telující, kruté a prohnané osobě, která má spousty negativních vlasntostí a možná i psychických/men­tálních poruch… a jsou z toho pak tyranie/despocie, diktatury nebo totality… a lidi si prostě klidně rádi zvolí i diktátora = negativní autoritu).
Krom anarchie má nejblíž k praktické demokracii ochlokracie (vláda lůzy – ta se dá rozdělit na dva zpsůby, vláda skutečné lůzy – což má blízko k té anarchii nebo formální vláda lůzy, kde neuvědomělí lidé/dav něco volí nebo si žádá – buď tahají za nitky některé konrkétní politické skupiny a působí nma ten dav, ovládají ho a nebo se ty skupiny bojí toho davu, respektive třeba sbírají popularitu/hlasy atd., tak iudělají cokoli, co si ten dav žádá/usmyslí – to je též vláda lůzy, přímá nebo něpřímá).

Další (ale už takovou vedlejší věcí) je, že se to může tvářit jako demokracie (ostatně snad všechny dikatury/totality o sobě říkají, že jsou/demokracie nebo se tváří jako něco jiného = pokrytectví lži atd), kde jsou poctivé a nijak omezující volby, ale jsou falšované (ani ne zkorumpované/kou­pené, ale prostě upravené výsledky/čísla)… a to je pro někoho na vrcholné pozici opět docela snadné, pokud by chtěl… Vynaloží menší úsilí a trohu risku a rázem drtivě vyhraje volby (stávající prezident, premiér, kancléř,…). Sám, když ten úřad zastává prosadí něco, co mu to ještě líp umožní (což samo o sobě není nezákonné nebo to z toho nedělá diktaturu – ale umožňuje mu to) – jako například prosazení konkrétních zákonů, drobná úprava hlavních zákonů/ústavy, menší změna politického systému, získání pravomocí pro úřad, který právě zastává (tedy pro sebe, ale formálně je pro úřad – tedy i pro ty příští, kteří ho budou jakože zastávat).
To je demokracie ve formě republiky. Pak demorakcie ve formě monarchie (konstituční monarchie), tam už je o něco těžší, aby se zvoeln představitel (třeba premiér) zmocnil diktátorské vlády a TÉMĚŘ nemožné, aby se z toho stala totalita (a zrovna komunismus a jeho obdoby jsou vyloženě v kontrastu s monarchií). To už spíš ve formě revoluce a změnit celý režim, politický systém i fromu státu a to je podstatně těžší, udělat revoluci. Ale opět je to není až tak složité a ta možnost tu taky je (i když ne tak velká/náchylná jako v demokratické republice).
To už je ale pak vždy individuální a záleží na konkrétním politickém systému a situaci.

To co se maskuje jako demokracie, úplně normálně může existovat i tam, kde žádná demokracie (volby) nejsou. Spravedlnost, stejná práva, svoboda, referenda, příležitosti, možnosti, volný trh, vliv atd atd…

Achilovou patou demokracie (jednou z mnoha) je, že lid prostě nemá orientaci v politologii/po­litice a příslušných disciplínách a nemá znalosti ani kompetence, aby mohl rozhodovat, posuzovat atd. To je hlavně otázka znalostí a schopností, ale pak taky vlastností a především davové manipulace (které jde velmi snadno využít… i těmi nejdemokratič­tějšími cestami). Lidé zabývající se psychologii, davovou psychologii, propagací/rekla­mou/marketingem a distribucí by mohli vyprávět. A to je ten hlavní znak demokracie. Volby, pokud volby nejsou, není to demokracie (samoptná přítomnost voleb taky samozřejmě demokracii nezaručuje, ale to je teď jedno). Demokracie je hlavně přelud, je to jen pojem, ze kterého se za posledních asi 200 let stalo dogma. Respektive se opírá o myšlenky a „tvůrce“, kteří byli proti demorkacii (proti volbám lidu) nebo republice. Oni to byli konzervativci/li­berálové, zastánci svobody a stejných práv (rovnost před zákonem) atd. ALE nic z toho neznamená jen a pouze demokracii a dokonce byli vyloženě proti ní. Tito starověcí myslitelé, filozofové, stejně jako osvícenští teoretici byli pro spravedlnost, kapitalismus, volný trh, stejná prává… nikoli však pro demokracii/re­publiku.