Historie úprav

PepasAvalonu

Odpověděl/a – 20.únor 20:10

Není to o sociálních webech, stoupenců monarchie je je mezi lidmi dost (cca stejně jako republikánů, v různých anketách a průzkumech má monarchie většinou nad 50 %, ale to jsou spíš průzkumy časopisů, skupin, dobrovolníků a podobných, ale byly takové průzkumy i od nějkakých zpravodajských médií, organizací).
Ale průzkumy jsou stejně jedno, dospělí lidi mají asi tolik politologickýh znalostí a politický přehled jako osmileté dítě).

Důvodů je spousta, chce to odborné a filozofické knihy a spoustu informací. A nikoli jen politologie a filozofie, ale taky sociologie, psychologie (všeobecně), psychologie davu, historie (hlavně politická, právní), biologie (hlavně člověka), kulturologie a další.
Dnešní monarchie patří mezi mj. nejbohatší a podle průzkumů „nejšťstnější“ země světa – a to i ty Keplerovy absolutní monarchie. Celý arabský poloostrov, kde jsou monarchie je poklidný, bohatý, rychlé rostoucí, civilizovaný a poměrně svobodný/pokrokový (na islámské poměry). Ostatní okolí je na tom velmi špatně – samé republiky, chaos, kriminalita, války, špatná ekonomika, samí uprchlíci (nejvíc jich chodí přímo do těch monarchií na Perském zálivu a nikoli do Evropy). A nejde jen o Islámský stát – v tom republikánském okolí jsou desítky let problémy, válka za válkou, kriminalita, diktátoři, žádný řád.

Chce se to tím pořádně zabývat, ale v pár bodech to vezmu. Je rovněž (velmi) důležité rozdělovat monarchii na absolutní a konstituční, ale vezmu to všeobecně – nechci to mít až tak moc dlouhé. Základní rozdělení státu je vlastně jen na monarchii a republiku, všechny ostatní formy vlád, systémů jsou jen doplňující – víc to definují (to je ten celkový režim nebo státní zřízení). Když monarchie – tak jaká, když republika – tak jaká. Kdo tam vládne a o co tam jde… to je vlastně celé, formy vlády nebo která instituce/osoba má hlavní vliv jsou jen doplňující informace k těmto dvěma hlavním rozdělením. Na monarchii nebo republiku.

Těch pár bodů:
Hlava státu je dědičná, od mala je na svou funkci vychováván, pečlivě a složitě připravován, mj. se učí u způsobům, chování a reprezentaci.
Stabilita, tradice, zvyky, okamžitá kontinuita, vůdčí osoba (i když např. nemá moc jako je tou v konstituční monarchii) – usměrňující síla nad politiky, autorita, jak pro ně, tak pro lid.
Není náchylná k diktatuře, je zde horší provést převrat.
Teokracie je mimochodem jen jedna z forem monarchií a ani to není důležité. Monarchie nemá nic s náboženstvím. Já taky nejsem věřící. Je to systém, zřízení státu, určitá organizace lidské společnosti. Forma vlády, která se nedá koupit penězi. Hlava státu (popřípadě i vlády, pokud se jedná o absolutní monarchii) není volena, nepotřebuje si kupovat hlasy, užívat demagogie, zodpovídat se investorům a podobným. Nevděčí (a není zavázána) finančním organizacím/osobám, politickým stranám.
Hlava státu je kompetentní, nestřídá se po pár letech. Vladař lidu slouží a je na to pečlivě připravován (a't už konstituční nebo absolutní).
Lid, společnost se musí vést (né řídit ani nechat jen tak být – v anarchii/chosu), je potřeba řádu a vůdčí osobnosti/autority (i když třeba jen formální). V republikách to splněno není, v demokratikcých se nevede, v nedemokratických utlačuje, řídí, omezuje.
Symbolika. Lidi od narození, podle rasy i kultury podvědomě vnímají symboliku a její důležitost. VŠICHNI lidi se nechávají unášet určitou symbolikou. Monarchie není náboženská, ale má svou symboliku, ozdobnost, ornamenty, důležitost, trůn, korunu a další insignie, trvalost/dědičnost, atd atd. To ve většině vzbuzuje respetk samo o sobě, vyvolává přirozenou autoritu (i když dáme bokem panovníkovy kvality).
Monarchie je přirozený stav lidské spoelčnosti, už od pravěku, starověku. Vůdce klanu, kmene,města, společnosti. Ten nejsilnější (fyzicky, nejchytřejší, s největší autoritou,..), nejschopnější, nejzodpovědnější. Dědičnost to jen usnadňuje. Jeden z dědiců (často ten nejstarší) postupuje přesně danou systematickou přípravu, studium. V republice stačí, když má člověk VŠ titul a pak už jen stačí, když má dobré investory – a dobře investovanou/or­ganizovanou kampaň. Jeho osobnost ani kompetence nejsou důležité. V podstatě je to vždy fraška, ať už v prezidentských nebo parlamentních republikách. Je jedno jestli se jedná o přímou nebo nepřímou volbu. Lidi nevolí podle kompetence, ale podle sympatií,známosti, tváři, kampaně. Nějaká kompetence tam stejně nikdy není, člověk na to není připraven, neví, co má dělat atd. Za pár let končí. A nastupuje další a další.
Panovník/rodina není ani zdaleka tak nákladná jako prezidenti (a ex prezidenti). Ale tohle až tolik roli nehraje.
Pokud připustíme, že demokracie (jako politický systém) existuje, tak monarchie jsou demokratické jako republiky + mají k tomu další výhody jako stabilitu, většinou efektivitu a větší úctu/respekt (ve společnosti), což se týká i chování/vys­tupování politiků „Hlavním úkolem panovníka je chránit lid před jejich politiky.”
Panovník není politik, je to doživotní hlava státu, vůdčí osoba, otec celého národa/státu, pečující o něj. Není to pro něj práce, funkce, povolání ani nic podobného. Je to celý jeho život, veškerá jeho zodpovědnost.Je přímo spojen se státem, který zastupuje/bude zastupovat. Platí i pro výchovu jeho nástupce. Dobrý panovník se v ničem nelší od dobrého otce.
Panovník má zpravidla největší zájem o stát a lid a o předání takového státu dědici. Nejedná podle různých (a dočasných) zájmových skupin. Neejde mu ani o dočasnou a pouze aktuální úspěšnost. Alei do budoucna. Dědici zpravidla předává i své letité zkušenosti, nemluvě o tom, že i ten dědic si to může předem vyzkoušet nebo má minimálně názorný příklad před očima. O dědicově přípravě už jsem psal. Monarcha i ten budoucí je kvalifikovanější než kterákoli volená hlava státu v republikách.
Hlava státu (a rodina) působivě účinně, úspěšně reprezentuje stát – na venek, ale i vnitřně. Je ztělesněním, symbolem státu, první občan.
Panovník nestraní – žádným skupinám a ni politickým stranám (jako prezidenti).
Monarchie není nic archaického a republika není nic moderního – co by bylo součástí vývoje. Monarchie je přirozená a efektivní, republika ne.
Panovník prostě je. Představuje své názory, vize, atd svobodně – žádná omezení od stran, investorů, působení na voliče a kupování si hlasů a podobně. Žádná potřeba být znovu zvolen a jednat podle toho (negativně).
Republiky nefungovaly ani v ve starověku, kdy vznikly první z nich a dnes nefungují o nic víc a přesto z nic vychází. Římské právo je dobré, to ale není tak otázka formy vlády jako spíš organizace státu včetně zákonů. Navíc vycházely z římského království a ovlivněné řeckými. Všechny řecké a římské osobnosti, filozofové žijící v republikách/polis upřednostňovali monarchii. Většina ji považovala za nejlepší formu vlády (neplést se starověkou tyrannidou – dnenší diktatury, kterou považovali za jednu z nejhorších). Nenajdeš jméno známé chytré osobnosti, která by byla pro republiku. Vyjímkou Ciceron, který ale taky považoval monarchii za nejlepší formu vlády a upřednostňoval ŘÍMSKOU republiku, protože měla monarchistické prvky (ne, nebyla ani spravedlná ani demokratická ani v zájmu lidu… ale aristokracie).
Panovník (potažmo trůn, koruna) zosobňuje národní tradici, kuluturu, lid, historii.
Má svůj systém (záleží na konkrétní monarchii), symbolický, vážený, přesně daný a funkční.
Antikomunismus a vůbec všeobecně proti takovým ideologiím a fanatismům. Žádná diktatura, totalita nemá šanci. Pouze převratem a ten je zde obtížný.
Historie republik je poměrně nová, jejich situace jsou proměnlivé a ne moc dobré, totality, zranitelnost (i zevnější), chaos, změny režimů, slabší ekonomiky (to nemusí být pravidlem).
Panovník má plno kvalit, charakterových, morálních a taky nezbytné schopnosti. Musí je mít. Prezidenti nemusé nic, žádnou příprabu neměli. Měli většinou jen politickou kariéru, v konkrétní straně, bez nadhledu, stranící konkrétní skupině/zájmům.
Prezidenti nikdy nesplňují to, co splňuje a představuje panovník. Je to o vedení a reprezentaci. Vzácné a kompetentní osobnosti v republikách moc nenajdeš – ne ve vedoucích místech v politice (na důležitých postech). Když, tak už spíš v armádě nebo jinde (v podnicích a soukromých vůdcovských organizacích), většinou byli vůdci atd. pouze zakladatelé republik a pak jsou to jen extrémně vyjímečné případy, kdy se v takových pozicích (hlavně hlavy státu)vyskytují kompetentní a úspěšní jedinci. To už je spíš věc náhody. shodou dobrých okolností.
Vždy je to o autoritě. Nikdy to není o institucích, ale o lidech (popřípadě o lidech v těch institucích).
Když dáme pryč všechny pojmy atd. tak ve (správě) lidské společnosti jde o spravedlnost, lidi a efektivní organizaci. Není lepší forma vlády/organizace než monarchie.

Počti si. :P Vzal jsem to neodoborně, aby to bylo jednodušší a nebylo to dlouhé. Ale tohle je jen laicky pospáno, lepší argumenty jsou v odborných teoriích, politické filozofii a politologii, právu, psychologii davů, sociologii, atd (už jsem to psal na začátku).

PepasAvalonu

Odpověděl/a – 20.únor 22:29

Není to o sociálních webech, stoupenců monarchie je je mezi lidmi dost (cca stejně jako republikánů, v různých anketách a průzkumech má monarchie většinou nad 50 %, ale to jsou spíš průzkumy časopisů, skupin, dobrovolníků a podobných, ale byly takové průzkumy i od nějkakých zpravodajských médií, organizací).
Ale průzkumy jsou stejně jedno, dospělí lidi mají asi tolik politologickýh znalostí a politický přehled jako osmileté dítě).

Důvodů je spousta, chce to odborné a filozofické knihy a spoustu spojených informací z více oborů/věd. A nikoli jen politologie a filozofie, ale taky sociologie, psychologie (všeobecně), psychologie davu, historie (hlavně politická, právní, ale i jiná), biologie (hlavně člověka, včetně evoluce), kulturologie a další.
Dnešní monarchie patří mezi mj. nejbohatší a podle průzkumů „nejšťastnější“ země světa – a to i ty Keplerovy absolutní monarchie. Celý arabský poloostrov, kde se vyskytují monarchie je poklidný, bohatý, rychlé rostoucí, civilizovaný a poměrně svobodný/pokrokový (na islámské poměry). Ostatní okolí je na tom velmi špatně – samé republiky, chaos, kriminalita, války, špatná ekonomika, samí uprchlíci (nejvíc jich chodí přímo do těch monarchií v Perském zálivu a nikoli do Evropy). A nejde jen o Islámský stát – v tom republikánském okolí jsou desítky let problémy, válka za válkou, kriminalita, diktátoři, žádný řád, naprostý chaos a samé problémy.

Chce se to tím pořádně zabývat, ale v pár bodech to vezmu. Je rovněž (velmi) důležité rozdělovat monarchii na absolutní a konstituční, ale vezmu to všeobecně – nechci to mít až tak moc dlouhé. Základní rozdělení státu je vlastně jen na monarchii a republiku, všechny ostatní formy vlád, systémů jsou jen doplňující – víc to definují (to je ten režim nebo státní zřízení). Když monarchie – tak jaká, když republika – tak jaká. Kdo tam vládne a o co tam jde… to je vlastně celé, formy vlády nebo která instituce/osoba má hlavní vliv jsou jen doplňující informace k těmto dvěma hlavním rozdělením. Na monarchii nebo republiku.

Těch pár bodů:
Hlava státu je dědičná, od mala je na svou funkci vychováván, pečlivě a složitě připravován, mj. se učí i způsobům, chování, vyjadřování a reprezentaci. Pěstují se jak vlastnosti, tak schopnosti a osvojuje se spousta znalostí. Který prezident něco takové podstupuje nebo někdy podstoupil? A VŠ ve špatných školských systémech bych nepočítal (to se nedá srovnávat) a oni vlastně nic víc nepotřebují.
Stabilita, tradice, zvyky, okamžitá kontinuita, vůdčí osoba (i když např. nemá moc jako je tou v konstituční monarchii) – usměrňující síla nad politiky, autorita, jak pro ně, tak pro lid. Konstituční panovník má i tak neformální moc ve formě autority (spojené se symbolikou, jeho osobností a úřadem/trůnem).
Není náchylná k diktatuře, je zde horší provést převrat. Kromě systému tomu zabraňuje celková stabilita zakládající si mj. na autoritě, řádu a respektu (panovníka). Platí pro konstituční, aboslutí to ani neumožní, tam převrat není moc možný – to už spíš revoluce a to zpravidla jen, když se jedná o tyranii (a basolutní je pořád zákonná, spravedlivá vláda, pro lid a panovník jim slouží, tím, že jim zákonně vládne).
Teokracie je mimochodem jen jedna z forem monarchií a ani to není důležité. Monarchie nemá nic s náboženstvím. Já taky nejsem věřící. Je to systém, zřízení státu, určitá organizace lidské společnosti. Forma vlády, která se nedá koupit penězi. Hlava státu (popřípadě i vlády, pokud se jedná o absolutní monarchii) není volena, nepotřebuje si kupovat hlasy, užívat demagogie, zodpovídat se investorům a podobným. Nevděčí (a není zavázána) finančním organizacím/osobám, politickým stranám.
Hlava státu je kompetentní, nestřídá se po pár letech. Vladař lidu slouží a reprezentuje/před­stavuje ho a je na to pečlivě připravován (a't už konstituční nebo absolutní).
Lid, společnost se musí vést (né řídit ani nechat jen tak být – v anarchii/chosu), je potřeba řádu a vůdčí osobnosti/autority (i když třeba jen formální). Je potřeba síly (v pozitivním slova smyslu), bez ní by se ani nedodežovaly zákony. Síla/moc má spoustu významu a panovník jich představuje několik – formálně i neformálně. V republikách to splněno není, v demokratikcých se nevede, v nedemokratických diktaturách utlačuje, řídí, omezuje. Republika není o vedení (ale ani spolupráci a podobně) – existují různé spolupráce davu – něco může být násobení schopností a vědědní, něco jako dav – pudový, omezený, zvířecí, chaotický. V republice převládá ten druhý dav.
Symbolika. Lidi od narození, podle rasy i kultury podvědomě vnímají konkrétní symboliku a její důležitost (teorie, nábožensví, kultura.. atd. vše ve zvycích/tradicích, které se po staletích mohou měnit). VŠICHNI lidi se nechávají unášet určitou symbolikou. Monarchie není náboženská, ale má svou symboliku, ozdobnost, ornamenty, důležitost, trůn, korunu a další insignie, trvalost/dědičnost, atd atd. To ve většině vzbuzuje respetk samo o sobě, vyvolává přirozenou autoritu (i když dáme bokem panovníkovy kvality).
Monarchie je přirozený stav lidské společnosti, už od pravěku, starověku. Vůdce klanu, kmene,města, společnosti. Ten nejsilnější (fyzicky, nejchytřejší, s největší autoritou,..), nejschopnější, nejzodpovědnější. Dědičnost to jen usnadňuje. Jeden z dědiců (často ten nejstarší) postupuje přesně danou, systematickou přípravu, studium, výchovu, vzdělání. V republice stačí, když má člověk VŠ titul a pak už jen stačí, když má dobré investory – a dobře investovanou/or­ganizovanou kampaň. Jeho osobnost ani kompetence nejsou důležité. V podstatě je to vždy fraška, ať už v prezidentských nebo parlamentních republikách (a volby kolikrát jen pro to, ať se lidi zabaví a připadají si důležití, pokud se jedná o přímou volbu, která spíš navíc nesmiřitelně rozděluje ty lidi). Je jedno jestli se jedná o přímou nebo nepřímou volbu. Lidi nevolí podle kompetence, ale podle sympatií, známosti, tváři, demagocického, sugestivně-manipulatiního působení, kampaně. Nějaká kompetence tam stejně nikdy není, člověk na to není připraven, neví, co má dělat atd. Za pár let končí. A nastupuje další a další.
Panovník/rodina není ani zdaleka tak nákladná jako prezidenti (a ex prezidenti). Ale tohle až tolik roli nehraje. Mimochodem většina panovnických dynastií vše platí z vlastní kasy, mají i soukormé příjmy nebo podnikání a ze soukromého majetku odvádí daně. Prezidenti jsou velmi, velmi nákladní, vše platí kasa – je tam určitá zátěž i při kampani a bývalí prezidenti mají tučné renty.Ale tohle není až tak důležité hledisko – píšu ho spíš jen proto, jak někteří tvrdí, že panovnická rodina je jen na ozdobu a je zátěží státní kasy. Ani zdaleka není takvou zátěží jako ex/prezidenti a rozhodně jsou hezčí „ozdobou“. O re/prezentaci nemluvě.
Pokud připustíme, že demokracie (jako politický systém) existuje, tak monarchie jsou demokratické jako republiky + mají k tomu další výhody jako stabilitu, většinou efektivitu a větší úctu/respekt (ve společnosti), mrávní základ a vzor, což se týká i chování/vys­tupování politiků „Hlavním úkolem panovníka je chránit lid před jejich politiky.”
Panovník není politik, je to doživotní hlava státu, vůdčí osoba, otec celého národa/státu, pečující o něj. Není to pro něj práce, funkce, povolání ani nic podobného. Je to celý jeho život, veškerá jeho zodpovědnost. Je přímo spojen se státem, který zastupuje/bude zastupovat. Platí i pro výchovu jeho nástupce. Dobrý panovník se v ničem nelší od DOBRÉHO otce (který o své děti pečuje, vychovává je, vede je,, má je rád a poskytuje vše potřebné…).
Panovník má zpravidla největší zájem o stát a lid a o předání takového státu dědici. Nejedná podle různých (a dočasných) zájmových skupin. Neejde mu ani o dočasnou a pouze aktuální úspěšnost – která může být na úkor budoucnosti. Soustředí se i na budoucnost. Dědici zpravidla předává i své letité zkušenosti, nemluvě o tom, že i ten dědic si to může předem vyzkoušet nebo má minimálně názorný příklad před očima. O dědicově přípravě už jsem psal. Monarcha i ten budoucí je kvalifikovanější než kterákoli volená hlava státu v republikách.
Hlava státu (a rodina) působivě, účinně, úspěšně reprezentuje stát – na venek, ale i vnitřně. Je ztělesněním, symbolem státu, první občan. Zosobňuje jednotný stát.
Panovník nestraní – žádným skupinám ani politickým stranám (jako prezidenti).
Monarchie není nic archaického a republika není nic moderního – co by bylo součástí vývoje. Monarchie je přirozená a efektivní, republika ne. Kolikrát jde hlavně o zákony a systém.
Panovník prostě je. Představuje své názory, vize, atd svobodně – žádná omezení od stran, investorů, působení na voliče, kvůli jejich očekávání a podpoře, kupování si hlasů a podobně. Žádná potřeba být znovu zvolen a jednat podle toho (negativně).
Republiky nefungovaly ani v ve starověku, kdy vznikly první z nich a dnes nefungují o nic víc a přesto z nic vychází. Římské právo bylo celkem dobré, to ale není tak otázka formy vlády jako spíš organizace státu včetně zákonů. Navíc vycházely z římského království a ovlivněné řeckými. Všechny řecké a římské osobnosti, filozofové (i ty nebo hlavně ty žijící v republikách/po­lis) upřednostňovali monarchii. Většina ji považovala za nejlepší formu vlády (neplést se starověkou tyrannidou – dnenší diktatury, kterou považovali za jednu z nejhorších). Když už tak si vytvářeli utopie, a i ty byl většinou založené na monarchii. Nenajdeš jméno známé osobnosti té doby, která by byla pro republiku. Vyjímkou Ciceron, který ale taky považoval monarchii za nejlepší formu vlády a upřednostňoval ŘÍMSKOU republiku, protože měla monarchistické prvky (ne, nebyla ani spravedlná ani demokratická ani v zájmu lidu… ale aristokracie). Vyjímkami byli oni státníci (Periklés, Solon Drakon a obdoboy v Římě), které ale z toho jako jedny mála měly prospěch, sami byli vůdci a plno z nich postupovali jako tyrani/diktátoři. Proto je mezi ty osoby neřadím.
Panovník (potažmo trůn, koruna) zosobňuje národní tradici, kuluturu, lid, historii.
Má svůj systém (záleží na konkrétní monarchii), symbolický, vážený, přesně daný a funkční.
Antikomunismus a vůbec všeobecně proti takovým ideologiím a fanatismům. Žádná diktatura, totalita nemá šanci. Pouze převratem a ten je zde obtížně proveditelný.
Historie republik je poměrně nová, jejich situace jsou proměnlivé a ne moc dobré, totality, zranitelnost (i zevnější), chaos, změny režimů, slabší ekonomiky (to nemusí být pravidlem).
Panovník má plno kvalit, charakterových, morálních a taky nezbytné schopnosti. Musí je mít. Prezidenti nemusé nic, žádnou přípravu ani takovou potřebu neměli a nemají. Měli většinou jen politickou kariéru, v konkrétní straně, bez nadhledu, stranící konkrétní skupině/zájmům, bez potřebných vlastností.
Prezidenti nikdy nesplňují to, co splňuje a představuje panovník. Je to o vedení a reprezentaci. Vyjímečné a kompetentní osobnosti v republikách moc nenajdeš – ne na vedoucích pozicích v politice (na důležitých postech). Když, tak už spíš v armádě nebo jinde (v podnicích a soukromých vůdcovských organizacích), většinou byli vůdci atd. pouze zakladatelé republik, či v historii velcí reformátoři (noví budovatel/tvůrci) a pak jsou to jen extrémně vyjímečné případy, kdy se v takových pozicích (hlavně hlavy státu) vyskytují kompetentní a úspěšní jedinci. To už je spíš věc náhody. shodou dobrých a vzácných okolností.
Vždy je to o autoritě. Nikdy to není o institucích, ale o lidech (popřípadě o lidech v těch institucích).
Když dáme pryč všechny pojmy atd. tak ve (správě) lidské společnosti jde o spravedlnost, lidi a efektivní organizaci. Není lepší forma vlády/organizace než monarchie.

Počti si. 😛🤣 Vzal jsem to neodoborně, aby to bylo jednodušší a nebylo to dlouhé. Ale tohle je jen laicky a polopaticky pospáno, lepší argumenty jsou v odborných teoriích, politické filozofii a politologii, právu, psychologii davů, sociologii, atd (už jsem to psal na začátku).