Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 11.prosinec 17:02

Tak se na to juknem ze 3 hledisek (i když by jich existovalo víc).

Tož první. Humorně, ale docela trefně s pomocí přirovnání: Klíč, který otevře plno zámků, je universální klíč. Zámek, který se dá otevřít každým klíčem, je vadný zámek.
Univesrální klíč je prostě něco. O rozbitý zájem nikdo nestojí. 🤣

Toš druhý. Z hlediska společnosti, je to o mentalitě – víře a (relativně subjektivní) morálce. A pak taky o mentalitě a myšlení pohlaví (ženy i muži jsou nastavené jinak. Dobývání, svádění, nedostupnost atd). Stereotypy, případně zvyklosti. Bylo zvykem, aby měl muž víc zkušeností (před svatbou) a žena byla spíše pannou, čistou atd.
Domnívám se taky, že ženám je spíš jedno, kolik měl muž žen a zkušeností (jako před vztahem), ale mužům naopak vadí víc, pokud měla partnerka v minulosti víc partnerů (pokud to myslí vážně, a roli hrají city, zamilovanost, láska). Chce, aby byla jeho. Otázka tolerance, vlastnictví, mužství, ženství a zároveň se často odvíjejí z té poměrně ustálené mentality a představ. Roli může a nemusí hrát ego (většinou hraje, ale často je to zastíněno samotnými instinkty).
Ochranitelství a dobyvatelství (čímž myslím i násilné). Až do dneška (a vlastně i dnes – na spoustě místech) to bylo poměrně násilné. Muž měl ženu, tu si ochraňoval a to i před ostataními, kteří se neštítí ani násilí – které naopak bylo/je docela normou. Toto souvisí, jak s tímto hlediskem, tak s tím dalším.

Toš třetí. Hledisko biologie, přirozenosti, pudů /insitnktů atd. Je lepší a dává to i smysl, když je víc samic, než samců. Z pohledu života, reprodukce. Jeden samec může oplodnit v podstatě libovolný počet samic. Žena však může být oplodněna jen jednou za určitý čas a je z toho v průměru jedno dítě.
Muži mají potřebu rozsévat své sémě, genetickou výbavu atd. (je potřeba více). Ženy mají potřebu dětí – ale nemají potřebu v tomto smyslu něco rozsévat (stačí spíše jedno). Muží roznášejí, ženy příjmají. Muž k tomu tak nějak (podvědomě) potřebuje víc samic, samici de facto stačí jeden zdravý, silný samec, který se o ní a dítě postará (historicky, biologicky a antropologicky řečeno – i když v moderní sociologii by to bylo označeno za sexismus aj., i když to tak je).
Samozřejmě s vícero partnery by se ženě zvýšily šance na početí – a třeba panenství bylo i nebylo stigmatem dle kultur (v některých měli i chýše lásky, kde mladé dívky schváleně trávily noci s vícero partnery – kde si pak nakonec jednoho vybíraly. Nebo různé „pářící“ orgické rituály, často i náboženské, chrámové), ALE takhle to většinou v historii nefungovalo a navíc to odporuje dalším potřebám a to – mít toho jednoho stálého (silného, dominantního) partnera, který jí dokáže zabezpečit. Navíc i potřeba domova – což je dítě, ale taky tak nějak i jasný (známý) a přítomný otec a druh – pokud to není nějaká společnost, která se o sebe stará rovnoceně, vše sdílejí společně (včetně žen) – což nutno říct, že takhle to až v tolika společnostech v historii nebylo.

Otázka tedy společenská, z pohledu mentality (morálky i rozdílné myšlení mužů a žen), a pak bilogická – která je za jedno víceméně přirozená a je v pudech, za druhé to bylo i životem, kteří naši předci žili (i v dávné historii, pravěku), což mj. ovlivnilo i tu zmíněnou mentalitu (která je ovšem pozměnitelná – narozdíl od potřeb, pudů, instinktů, které tolik ne – spíš se některé dají potlačit).

Disraeli

Odpověděl/a – 11.prosinec 17:16

Tak se na to juknem ze 3 hledisek (i když by jich existovalo víc).

Tož první. Humorně, ale docela trefné s pomocí přirovnání: Klíč, který otevře plno zámků, je universální klíč. Zámek, který se dá otevřít každým klíčem, je vadný zámek.
Univesrální klíč je prostě něco. O rozbitý zájem nikdo nestojí. 🤣

Toš druhé. Z hlediska společnosti, je to o mentalitě – víře a (relativně subjektivní) morálce. A pak taky o mentalitě a myšlení pohlaví (ženy i muži jsou nastavení jinak. Dobývání, svádění, nedostupnost, způsob uvažování, vnímání, cítení, potřeb, atd). Stereotypy, případně zvyklosti. Bylo zvykem, aby měl muž víc zkušeností (před svatbou) a žena byla spíše pannou, čistou atd.
Domnívám se taky, že ženám je spíš jedno, kolik měl muž žen a zkušeností (jako před vztahem), ale mužům naopak vadí víc, pokud měla partnerka v minulosti víc partnerů (pokud to myslí vážně, a roli hrají city, zamilovanost, láska). Chce, aby byla jeho. Otázka tolerance, vlastnictví, mužství, ženství a zároveň se často odvíjejí z té poměrně ustálené mentality a představ. Roli může a nemusí hrát ego (většinou hraje, ale často je to zastíněno samotnými instinkty).
Ochranitelství a dobyvatelství (čímž myslím i násilné). Až do dneška (a vlastně i dnes – na spoustě místech) to bylo poměrně násilné. Muž měl ženu, tu si ochraňoval a to i před ostatními, kteří se neštítí ani násilí – které naopak bylo/je docela normou. Toto souvisí, jak s tímto hlediskem, tak s tím dalším.

Toš třetí. Hledisko biologie, přirozenosti, pudů /insitnktů atd. Je lepší a dává to i smysl, když je víc samic, než samců. Z pohledu života, reprodukce. Jeden samec může oplodnit v podstatě libovolný počet samic. Žena však může být oplodněna jen jednou za určitý čas a je z toho v průměru jedno dítě. A v zásadě je k tomu potřeba jeden samec.
Muži mají potřebu rozsévat své sémě, genetickou výbavu atd. (je potřeba více). Ženy mají potřebu dětí – ale nemají potřebu v tomto smyslu něco rozsévat, dávat, ve větším množství (stačí spíše jeden). Muží roznášejí, ženy příjmají. Muž k tomu tak nějak (podvědomě) potřebuje víc samic, samici de facto stačí jeden zdravý, silný samec, který se o ní a dítě postará (historicky, biologicky a antropologicky řečeno – i když v moderní sociologii by to bylo označeno za sexismus aj., i když to tak bylo-je).
Samozřejmě s vícero partnery by se ženě zvýšily šance na početí – a třeba panenství bylo i nebylo stigmatem dle kultur (v některých měli i chýše lásky, kde mladé dívky schváleně trávily noci s vícero partnery – kde si pak nakonec jednoho vybíraly. Nebo různé „pářící“ orgické rituály, často i náboženské, chrámové), ALE takhle to většinou v historii nefungovalo a navíc to odporuje dalším potřebám a to – mít toho jednoho stálého (silného, dominantního) partnera, který jí dokáže zabezpečit. Navíc i potřeba domova – což je dítě, ale taky tak nějak i jasný (známý) a přítomný otec a druh – pokud to není nějaká společnost, která se o sebe stará rovnoceně, vše sdílejí společně (včetně žen) – což nutno říct, takhle to až v tolika společnostech v historii negunfovalo. To už spíš, že jeden s lepším postavení (vůdčím) měl víc pravomocí a třeba i víc žen nebo výsad (včetně rozmnožování) a na slabší se pak třeba nedostalo – a to i v rámci jedné tlupy nebo kmene. Pokud jde o nemonogamagické společnosti (respektive ani pologamní, spíše doba PŘED svatbami/svazky a v jednodušší společnosti).
Troufám si říct, že slušně přes 90 % mužů, jako spíš chlapců se chce „rozmnožovat“, seč jen můžou. Ale pořád platí stejná otázka síly a vlivu. Sebevědomí, úspěšnější, „žádanější“ – jako statusem aj,. (tedy silní) mají víc úspěchů a zkušeností, víc partenerk. Bojácní, neprůbojní (slabší) kolikrát ani jednu… nebo po dlouhou dobu žádnou, než se jim nakonec nějak poštěstí. Samozřejmě může hrát toli i skutečná láska a věrnost. Ale to opravdu nebude většina případů (obzvlášť v pubertě a kolem 20–30).

Otázka tedy společenská, z pohledu mentality (morálky i rozdílné myšlení mužů a žen), a pak bilogická – která je za jedno víceméně přirozená a je v pudech, za druhé to bylo i životem, kteří naši předci žili (i v dávné historii, pravěku), což mj. ovlivnilo i tu zmíněnou mentalitu (která je ovšem pozměnitelná – narozdíl od potřeb, pudů, instinktů, které tolik ne – spíš se některé dají potlačit).

quentos

Odpověděl/a – 11.prosinec 23:49

Tak se na to juknem ze 3 hledisek (i když by jich existovalo víc).

Tož první. Humorně, ale docela trefné s pomocí přirovnání: Klíč, který otevře plno zámků, je universální klíč. Zámek, který se dá otevřít každým klíčem, je vadný zámek.
Univesrální klíč je prostě něco. O rozbitý zámek nikdo nestojí. 🤣

Toš druhé. Z hlediska společnosti, je to o mentalitě – víře a (relativně subjektivní) morálce. A pak taky o mentalitě a myšlení pohlaví (ženy i muži jsou nastavení jinak. Dobývání, svádění, nedostupnost, způsob uvažování, vnímání, cítění, potřeb, atd). Stereotypy, případně zvyklosti. Bylo zvykem, aby měl muž víc zkušeností (před svatbou) a žena byla spíše pannou, čistou atd.
Domnívám se taky, že ženám je spíš jedno, kolik měl muž žen a zkušeností (jako před vztahem), ale mužům naopak vadí víc, pokud měla partnerka v minulosti víc partnerů (pokud to myslí vážně, a roli hrají city, zamilovanost, láska). Chce, aby byla jeho. Otázka tolerance, vlastnictví, mužství, ženství a zároveň se často odvíjejí z té poměrně ustálené mentality a představ. Roli může a nemusí hrát ego (většinou hraje, ale často je to zastíněno samotnými instinkty).
Ochranitelství a dobyvatelství (čímž myslím i násilné). Až do dneška (a vlastně i dnes – na spoustě místech) to bylo poměrně násilné. Muž měl ženu, tu si ochraňoval, a to i před ostatními, kteří se neštítí ani násilí – které naopak bylo/je docela normou. Toto souvisí jak s tímto hlediskem, tak s tím dalším.

Toš třetí. Hledisko biologie, přirozenosti, pudů /instinktů atd. Je lepší a dává to i smysl, když je víc samic než samců. Z pohledu života, reprodukce. Jeden samec může oplodnit v podstatě libovolný počet samic. Žena však může být oplodněna jen jednou za určitý čas a je z toho v průměru jedno dítě. A v zásadě je k tomu potřeba jeden samec.
Muži mají potřebu rozsévat své sémě, genetickou výbavu atd. (je potřeba více). Ženy mají potřebu dětí – ale nemají potřebu v tomto smyslu něco rozsévat, dávat, ve větším množství (stačí spíše jeden). Muži roznášejí, ženy přijímají. Muž k tomu tak nějak (podvědomě) potřebuje víc samic, samici de facto stačí jeden zdravý, silný samec, který se o ni a dítě postará (historicky, biologicky a antropologicky řečeno – i když v moderní sociologii by to bylo označeno za sexismus aj., i když to tak bylo-je).
Samozřejmě s vícero partnery by se ženě zvýšily šance na početí – a třeba panenství bylo i nebylo stigmatem dle kultur (v některých měli i chýše lásky, kde mladé dívky schváleně trávily noci s vícero partnery – kde si pak nakonec jednoho vybíraly. Nebo různé „pářicí“ organické rituály, často i náboženské, chrámové), ALE takhle to většinou v historii nefungovalo a navíc to odporuje dalším potřebám, a to – mít toho jednoho stálého (silného, dominantního) partnera, který ji dokáže zabezpečit. Navíc i potřeba domova – což je dítě, ale taky tak nějak i jasný (známý) a přítomný otec a druh – pokud to není nějaká společnost, která se o sebe stará rovnoceně, vše sdílejí společně (včetně žen) – což nutno říct, takhle to až v tolika společnostech v historii nefungovalo. To už spíš, že jeden s lepším postavení (vůdčím) měl víc pravomocí a třeba i víc žen nebo výsad (včetně rozmnožování) a na slabší se pak třeba nedostalo – a to i v rámci jedné tlupy nebo kmene. Pokud jde o nemonogamické společnosti (respektive ani pologamní, spíše doba PŘED svatbami/svazky a v jednodušší společnosti).
Troufám si říct, že slušně přes 90 % mužů, jako spíš chlapců se chce „rozmnožovat“, seč jen můžou. Ale pořád platí stejná otázka síly a vlivu. Sebevědomí, úspěšnější, „žádanější“ – jako statusem aj. (tedy silní) mají víc úspěchů a zkušeností, víc partnerek. Bojácní, neprůbojní (slabší) kolikrát ani jednu… nebo po dlouhou dobu žádnou, než se jim nakonec nějak poštěstí. Samozřejmě může hrát roli i skutečná láska a věrnost. Ale to opravdu nebude většina případů (obzvlášť v pubertě a kolem 20–30).

Otázka tedy společenská, z pohledu mentality (morálky i rozdílné myšlení mužů a žen), a pak biologická – která je za jedno víceméně přirozená a je v pudech, za druhé to bylo i životem, kteří naši předci žili (i v dávné historii, pravěku), což mj. ovlivnilo i tu zmíněnou mentalitu (která je ovšem pozměnitelná – narozdíl od potřeb, pudů, instinktů, které tolik ne – spíš se některé dají potlačit).