Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 20.prosinec 22:27

ZÁLEŽÍ, zda to bude příjmuto a vynucováno nebo ne. Nebo taky jinak: zda má vlády autoritu (a sílu/moc) to prosadit a UDRŽET v platnosti. A o tom to je… nehledě na právo a zákony toho státu (nebo i s ohledem na ně, to je fuk). Pravděpodobnější většinou je, že to spíš bude platit – ale to už je záležitostí mnoha okolností. Nedá se předem říct (O NIČEM konkrétním) zda to bude tak nebo tak.
Platí totiž to, co je nařízeno a co je de facto platné – pak to může být i de iure, ať už to někteří uznávají nebo ne (PŘESTOŽE nařízení vlády nesmí být nejen v rozporu s ústavou, ale mají nižší právní postavení než zákony obecně, tj podléhají zákonům a jsou v jejich mezích. Jistá „volnost“ v nařízeních může být, ale nesmí odporovat zákonu). JInak stačí pár reforem (nebo deforem) a to klidně legitimních kroků k tomu, aby mohli dělat, co se předtím nemohlo (co je a co není legitimní, ospraveditelné nebo správné není jednoznačné – v systému i nad/mimo systém). Kde plno vzniklých států (nebo jen jejich režimů/zřízení) vzalo svou legitimitu, když odporovaly předchozí legitimitě (a dokonce třeba zakládali na zradě, jako i ČSR a legionáři, kteří bojovali proti vlastním – tehdy skutečným vlastencům. Pro zajímavost, dnešní existence většiny republik – i jejich vznik – stojí ve většině případů na neoprávněnosti, procenutálně blízko ku 100 %). A co je legitimní, či (jen) legální teď, nemusí být zase jindy.
Co změny režimů, změny státních zřízení a celých systémů… i tam kde nebyly vyloženě revoluce a převraty, byly (podle některých pohledů) LEGITIMNÍ procesy, které změnily chod a podobu toho státu, které byly de facto takovými menšími převraty. Ale nepřímými. Stát (jeho vláda, představení, složky, systém) byl třeba donucen se postupně změnit – ale to „donucen“ může znamenat klidně legitimně/legálně, i když ne třeba vyloženě správně a oprávněně v pravém slova smyslu (legitimnost a oprávněnost nemusí být – vždy – synonyma).
Něco může být oprávněné a zároveň nemusí – záleží na výkladu (nemyslím jen laickém, ale i odborném, právnickém, filozofickém).

Elkonkův „pád vlády“ je samozřejmě hodně naivní. Stát se to MŮŽE, ale taky vůbec nemusí.

Bokem:
Příjde na situaci, době (čas hraje důležitou roli) zvláštní situace, zvláštní pravomoce. A jinak je to jen hra slov, definic a správného odůvodnění. I správného výkladu práva, daných skutečností (událostí/postupů, nařízení) a všlijakých pojmů. A ten čas: kdo je z jedné strany buřič (či vyloženě terorista, extrémista, separatista,…), může být z druhé strany hrdina. Pro jedny (v danou chvíli) je to zločinec a vrah, pro druhé (a po změně) to bude hrdý a statečný odbojář apod. Tak může být člověk zároveň (vele)zrádcem i třeba vlastencem vůči tomu státu… jen v jiném režimu nebo zřízení/systému.
Hranice co je a co už není za tou hranou, se mohou těžko určovat a nemusí to být zřejmé. Má nebo nemá pravomoc – to nemusí být v některých situacích vůbec jisté a názory odborníků se mohou rozcházet (a jakože rozcházejí). Viz výše, je to hra se slovy, otázka chápání, úhlů pohledů, výkladů… ale zatímco se ostatní přou o tomle (někdo bez moci), tak je ta diskutovaná věc už třeba dávno v plastnosti. Můžeme o tom akorát třeba říct, že je to kontroverzní, ale platit to bude (může a nemusí).
Legální (i legitimní) může být cokoli – co povede klidně i k něčemu špatnému nebo něčemu co by se zprvu mohlo zdát jako v rozporu se zákony, samotnou ústavou nebo systémem (celkovou funkcí/organizací společnosti, státu). Pokud by něco nešlo, stačí to změnit, aby to šlo. Otázka legálnosti a legitimity je docela složitá, právo a filozofie má na to plno pohledů a nejsou jednoznačné.
Složité a odporující si právo a zákony. Klidně i ty „základní“ zákony. Neurčité, protiřečící si atd. Pak není tak složité si něco ospravedlnit nebo „ohnout“ na svou stranu. Výsledky různých soudů nejsou tak ani o tom, co se událo a kde je skutečná pravda a spravedlnost/správ­nost, ale jsou spíš ve schopnosti právníků.

Disraeli

Odpověděl/a – 20.prosinec 22:33

ZÁLEŽÍ, zda to bude příjmuto a vynucováno nebo ne. Nebo taky jinak: zda má vlády autoritu (a sílu/moc) to prosadit a UDRŽET v platnosti. A o tom to je… nehledě na právo a zákony toho státu (nebo i s ohledem na ně, to je fuk). Pravděpodobnější většinou je, že to spíš bude platit – ale to už je záležitostí mnoha okolností. Nedá se předem říct (O NIČEM konkrétním) zda to bude tak nebo tak.
Platí totiž to, co je nařízeno a co je de facto platné – pak to může být i de iure, ať už to někteří uznávají nebo ne (PŘESTOŽE nařízení vlády nesmí být nejen v rozporu s ústavou, ale mají nižší právní postavení než zákony obecně, tj podléhají zákonům a jsou v jejich mezích. Jistá „volnost“ v nařízeních může být, ale nesmí odporovat zákonu). JInak stačí pár reforem (nebo deforem) a to klidně legitimních kroků k tomu, aby mohli dělat, co se předtím nemohlo (co je a co není legitimní, ospraveditelné nebo správné není jednoznačné – v systému i nad/mimo systém). Kde plno vzniklých států (nebo jen jejich režimů/zřízení) vzalo svou legitimitu, když odporovaly předchozí legitimitě (a dokonce třeba zakládali na zradě, jako i ČSR a legionáři, kteří bojovali proti vlastním – tehdy skutečným vlastencům. Pro zajímavost, dnešní existence většiny republik – i jejich vznik – stojí ve většině případů na neoprávněnosti, procenutálně blízko ku 100 %). A co je legitimní, či (jen) legální teď, nemusí být zase jindy.
Co změny režimů, změny státních zřízení a celých systémů… i tam kde nebyly vyloženě revoluce a převraty, byly (podle některých pohledů) LEGITIMNÍ procesy, které změnily chod a podobu toho státu, které byly de facto takovými menšími převraty. Ale nepřímými. Stát (jeho vláda, představení, složky, systém) byl třeba donucen se postupně změnit – ale to „donucen“ může znamenat klidně legitimně/legálně, i když ne třeba vyloženě správně a oprávněně v pravém slova smyslu (legitimnost a oprávněnost nemusí být – vždy – synonyma).
Něco může být oprávněné a zároveň nemusí – záleží na výkladu (nemyslím jen laickém, ale i odborném, právnickém, filozofickém).

Elkonkův „pád vlády“ je samozřejmě hodně naivní. Stát se to MŮŽE, ale taky vůbec nemusí.

Bokem:
Příjde na situaci, době (čas hraje důležitou roli) zvláštní situace, zvláštní pravomoce. A jinak je to jen hra slov, definic a správného odůvodnění. I správného výkladu práva, daných skutečností (událostí/postupů, nařízení) a všlijakých pojmů. A ten čas: kdo je z jedné strany buřič (či vyloženě terorista, extrémista, separatista,…), může být z druhé strany hrdina. Pro jedny (v danou chvíli) je to zločinec a vrah, pro druhé (a po změně) to bude hrdý a statečný odbojář apod. Tak může být člověk zároveň (vele)zrádcem i třeba vlastencem vůči tomu státu… jen v jiném režimu nebo zřízení/systému.
Hranice co je a co už není za tou hranou, se mohou těžko určovat a nemusí to být zřejmé. Má nebo nemá pravomoc – to nemusí být v některých situacích vůbec jisté a názory odborníků se mohou rozcházet (a jakože rozcházejí). Viz výše, je to hra se slovy, otázka chápání, úhlů pohledů, výkladů… ale zatímco se ostatní přou o tomle (někdo bez moci), tak je ta diskutovaná věc už třeba dávno v plastnosti. Můžeme o tom akorát třeba říct, že je to kontroverzní, ale platit to bude (může a nemusí).
Legální (i legitimní) může být cokoli – co povede klidně i k něčemu špatnému nebo něčemu co by se zprvu mohlo zdát jako v rozporu se zákony, samotnou ústavou nebo systémem (celkovou funkcí/organizací společnosti, státu). Pokud by něco nešlo, stačí to změnit, aby to šlo. Otázka legálnosti a legitimity je docela složitá, právo a filozofie má na to plno pohledů a nejsou jednoznačné.
Složité a odporující si právo a zákony. Klidně i ty „základní“ zákony. Neurčité, protiřečící si atd. Pak není tak složité si něco ospravedlnit nebo „ohnout“ na svou stranu. Výsledky různých soudů nejsou tak ani o tom, co se událo a kde je skutečná pravda a spravedlnost/správ­nost, ale leží spíš ve schopnosti právníků.