Znáte knihu Čtyři dohody? Případně stejnojmenné divadelní představení v podání pana Duška? Řídíte se dle nich?

Máš-li na mysli knihu Miguela Angeléma Ruize (literatura se cituje přesně, jak má někdo vědět, kterou knihu, jinak, myslíš?), pak ano, znám, četl jsem jí. Žádné divadelní představení neznám, já mám rád jenom klasické divadlo (La Bourgeois Gentilhomme od Lullyho & Molière, například).

Ne, neřídím se ničím, co je napsáno v té knize.

Stejně, jako nikdy už nikdo nepřijde s ničím novým v právu, maximálně vytáhne nějakého „kostlivce ze skříně“ z cizí právní theorie či praxe (práva musulmanů, nebo např. Cyfraith Hywel), což se může jevit neznalým, jako novum, leč v praxi to není nic víc, než kostlivec ze skříně, tak nikdy už nikdo nepřijde s něčím novým ve filosofii.

„Naše velké rozhodnutí: nezbožňovat neznámo. Právě počínáme vědět málo. Falešné a promarněné snahy.“ (Friedrich Nietzsche: Der Wille zur Macht)

Celý existencialismus má cca 2,700 let a je poněkud bláhové očekávat, že v tak filosoficky ubohé společnosti, jako je ta naše, někdo „vyfilosofuje“ něco, co ještě „vyfilosováno“ nebylo. Vyfilosofuje leda tak Gigantische Scheiße.

Nás svět není materialistický (v tom marasmu: kéž by byl!), náš svět je konsumní. Konsumerismus vede k povrchnosti, banálnosti a nihilismu. Celé naše myšlení je formulováno zvláštní směsí kartezianismu, strachu a pověrčivosti. Celá naše civilisace „nějak“ funguje jenom proto, protože jsme na takovém technickém (pomyslném) vrcholu, že si tu povrchnost, banálnost a nihilismus můžeme dovolit. A taky proto, protože na nás makají miliony otroků v Africe a Asii. Lidé se neučí myslet, neučí se odpovědnosti, nikdo po nich nežádá hloubku a píli, naopak: všecko je instantní, rychlé, dočasné a pomíjivé.

V takové společnosti se filosofii nedaří, lidé ji považují za zbytečnou, složitou, a zároveň se jí bojí. Přesto právě ji potřebujeme, arciť jinak, než si dokáže banální, povrchní a nihilistický člověk představit.

Jestliže došlo k v zásadě shodným filosofickým postulátům myšlení antické, japonské (in Taira Šigesuke: Bušidó: cesta samuraje, Mgr. Zdeněk Kurfürst – Temple, 2002), není žádný rozumný důvod předpokládat, že by k němu neměli dospět Toltékové.

Problém je, že

1. předkládat všelidově prostým lidem nějaký filosofický vejcuc nemá žádný smysl, akorát jim to zkomplikuje život, ten člověk musí umět myslet, musí mít nějak kultivovaného, aristokratického, ducha, aby mu to bylo k něčemu, a hlavně se nesmí bát, jinak je mu to opravdu ke škodě,
2. očekávat, že boha/y člověk pozná z „knížky o bohovi“ je ubohé, a stejně tak je ubohé předpokládat, že filosofii člověk pojme z „knížky o filosofii“ a
3. jestliže se z holistického celku vytrhnou části celku, a ideálně, podají-li se sugestivně, placatého člověka tím lze zmanipulovat do bisarních rozměrů.

To je tak celý příběh, jako. Nic moc k ničemu to není.

Jako dobrý, ale trochu, tedy víc než trochu, mě dnes pan Dušek mate svým vzezřením. Což má pochopitelně dopad i na to, jak vnímám jeho předchozí tvorbu.

Odpoveď podľa bodov
1 – Ruizove dielo Štyri dohody poznám rovnako, ako poznám podobné diela iných autorov
2 – divadelné predstavenie nepoznám
3 – riadim sa podľa svojho pohľadu na život, ktorý si vytváram už od čias objavenia svojej prvej myšlienky.

Popierať zmysel myšlienok iných tak, ako vo svojej odpovedi uviedol Filip84, a nepriznať právo poznať myšlienky iných, mi pripomína časy, keď vládlo len jedno presvedčenie – presvedčenie mocných silou, nie vždy duchom.

Prepáčte, že ďalej nebudem k tejto téme písať, ale na siahodlhé traktáty tu nie je miesto. Radšej dajme miesto voľnosť myšlienkam ďalších. Každý človek má predsa právo na myslenie.