Zkritizujete lehkou písmenkovou zvrácenost?

Na kopci stojí pohřebiště staré s jeho tajemstvím v náhrobcích schované. Tam na travnatém vrcholku s lopatou rezavou hrobník stál čekajíc na pannu mrtvou. Upocený muž mu povídá, jaká tragédie to byla! Ta mladá dívka se utopila a ani oči nezavřela. Tak nádherná po matce, tak ladná po kočce, že mladíci z okolí na ní mohli oči nechat. Taká to tragédie! Měla věno velké, krásu i bystrost na rozdávání, a tak znovu povídá tragédie to byla. Hrobník se ošil jako v zimní den, ale zimu dávno odplul čas. Tak vyjednal si to, co chtěl a do jámy pustil se.

Vybral ji krásné místo vedle fialových květin, jako její rty. Vedle chladných kamínků, jako její pleť. Vedle zanedbaného jezírka, aby připomnělo neštěstí, které ji postihlo. Tam připravil vše pro tělo a spánek věčný, dokud se nesetmělo a byl připraven pro pannu jít. On odkryl víko rakve a nakoukl skulinkou. Její ruka! Ah, jak chladne přesto převelice půvabná. Hebká pokožka na hřbetu a bez vady nehtu. Pot mu stéká po týlu a zachtělo se odkrýt víc. Tak odsunul víko ještě kousek myšlenky mu hlodajíc. Uviděl ňadra sladké pomeranče a rty, jak plátky růže. Oči vypoulené říkajíc„, Odkryj víc!". Dřevo třísklo o kamennou dlažbu a hrobník objímajíc pannu. Ozval se hrom, světlo v očích mrtvé Panny a pak už nic. V jeho hlavě byl to živý sen, kdy duše dívky setkala se s tělem. Měla chůzi ladnou, jak balerína zkušená, i když po zemi vláčet se nechala. Kameny a větve strhaly ji kůži krásnou. Usadil ji před náhrobek, hovořili o všem možném, jako léta známosti, jenže ona byla schránka němá neříkajíc vůbec nic. Intenzivní lásky plný pohled. V tom stáhl ji šaty z ramen a v podbřišku měl živý oheň. Něžně ji ramena políbil přes klíční kosti až k holým ňadrům a ztuhlým bradavkám. Zmodralá to ňadra vystouplými žíly propletená, on je přesto líbal a sál víc a víc. Ve vášni vyhnul ji sametovou sukni a strhl si rukáv z ušpiněné košile. Látka silně bledé stehno objala, dokazujíc mou teď jsi. V tom se hrobník zastavil v koutku oka viděl hrůzu.Mrtví vstávajíc ze hrobů, vše pohřbil on to ví. Křik nářek shnilé maso a plíseň, jak píseň líbezná se linula,, Ah světkové družby a družičky na počest naší svatbičky! "hrobník křik. Mrtví naříkajíc víc a víc. V hluku slyší zvony bít,, Co zvrácenost spojila, nerozloučí ani smrt ". A on hrubě líbá ji, kdy sliny po tváři stékají. Z klína lepící látku strhnul ji toužící vzít si nevinnost krásy spící. Pyj zneužil tělo nevinné, jak kost na kost vyhublé a bílé plněné. On stále nemá dost, ale čas krátí se. V tom slyší lidské hlasy, a jak se svíčky zapálí a světlo rozlehlá se v obydlí. Trhnul sebou z mámení. Už se rozední dnes v neděli sváteční. Odhodil tělo do hrobu v neuctivé póze a hlínou přikryl ji. Neměl v plánu, přes den v hrobě, v noci pak od hlíny očistí svou ženu. A tak chodil za ní po setmění, kdy lidé, choulili se v postelích a nikde hláska ani muk. Dívky tělo v rozkladu, propadliny, zápach z úst a červy hemžíce, to vztyčilo jeho úd, opět a ještě více.

„Tragédie se stala! Znovu kráska zemřelá na nemoc skonala prosím pochovej ji, ať je jí lehká zem a nic ji neruší v tento den “