Život je moc dlouhý na jednu lásku?

Vypadá to tak. Ovšem pokud máš tolik štěstí, že jsi s jednou láskou celý život a přesto zůstáváš šťastný, pak výjimka potvrzuje pravidlo a to ti povídám, nezkoušej si na to stěžovat! (;

A tak jako láska není jedna, viď?

Máš lásku rodičovskou, k dětem. Máš lásku dětí k rodičům. Máš lásku sourozeneckou. Prarodičovskou. Někteří učitelé mají taky své žáky tak rádi, že už se to dá subsumovat pod materii pojmu láska. A, ano, máš lásku muže k ženě, ženy k muži, ženy k ženě, muže k muži – každému, co jeho jest.

Jako jestli je láska k jedné ženě, nebo k jednomu muži, taková, že se pak ta ženská, nebo chlap, na jinou ženskou nebo chlapa ani nepodívá? Tak asi jako jak u koho, ne?

Máš temperament, vášnivá láska má tendenci spíše „vyprchat“, než láska pozvolná, ve které třeba ani není tolik vášně, nebo jak to říct, no ale zase stojí na pevnějších základech (než jenom zadupáme, vybavené, a hotovo! 😂).

Máš polyamorii, to je dneska moderní. Dřív by se tomu říkalo, buďto, mnohoženství, no a nebo kuběnát, no a nebo taky „kurewníci“, víš co. 🤷🏽‍♀️ Dneska je to polyamorie a hned je to ok! 🙃 Ale to není úplně typické mnohoženství, nebo kuběnát. Mnohoženství je, že má chlap více manželek, kuběnát je, že má chlap paní manželku / manželky, a pak kuběnu / kuběny. No dobře, ale tady to jsou sdílené vztahy. Dneska je to, u některých „lepšolidí“, moderní, sdílet: tak sdílí, že jo, auto, jo, máš takové ty dlouhodobé pronájmy aut, že jo. Sdílí kolo, jo, vyjde z baráku takto ve městě, hodí do stojanu na kolo peníz, nebo vlastně ne!, načte kartu 🤦🏽‍♀️, už jsem pomalu ztratil nit, no a vykoná jízdu, a pak pojede sdílenou (veřejnou) dopravou, tak tam to kolo vrátí jinde, že jo. No a tak oni si chlapi mezi sebou sdílí baby, no a baby si sdílí chlapy. Jakože žiješ s Terezkou (vlastně s Terezkou ne, žiješ s Hortenzií!), no a Terezka taky miluje Roberta (vlastně Roberta ne, Kredencius se musí jmenovat! 😂), no a Robert, zase, žije s Maruškou (vlastně taky ne: s Kredencií, se nemůžou jmenovat normálně! 🙄😂). Tak Robert si, občas, vrzne s Terezkou, no a Terezka k tomu miluje Miloše, co žije s Valerií. A čas od času se všichni sejdou na kafíčku v zavařovačce za dvě stovky, co jim donese bourák s vousem za dva tisíce, no a pokecají o tom, no a nebo zajdou do nějakého ze sdílených bytů, a tam si dají sdílenou soulož (vlastně by se dalo říct grupáč, ale to je tak zastaralé slovo! 🤣). A teď se v tom vyznej, co z toho je láska, co z toho je chtíč, a bůhví co ještě. Ne, samozřejmě, je to jejich věc, no ale ze sociologického a psychologického hlediska je to velice zajímavé! Samozřejmě mám theorii, z čeho tohle pramení, no ale o tom dotaz není, že jo. 🤷🏽‍♀️

Zamilovanost není láska, zamilovanost je – doslova – „Meine Liebe komme Ficke!“. Dalo by se říct, že je zamilovanost poddruh lásky? Svým způsobem asi ano. A dalo by se říct, že zamilovanost, vlastně, vůbec láskou není? Svým způsobem asi taky ano! 🤷🏽‍♀️😅

Tak zamilovanost, ať to nekomplikujeme, pomiňme, no a vezměme jen čistou lásku, muže k ženě, ženy k muži (které maloměšťáci nejsou schopni, ale neříkej jim to! 😅): i když budeš milovat ženskou, že Ti bude připadat, že to je napořád a všecko, beztak narazíš na jinou a budeš jí taky milovat. No tak pokud jsi dospělý, a ona taky, tak tu lásku přetransformuješ, ten „zbytek“ rozchodíš. To není až takový problém, jak by se mohlo zdát. Nebo začneš milovat někoho, kdo je zadaný. Stejný princip.

Takže určitě, na jednu lásku je život opravdu moc dlouhý (teda většinou, když někdo umře v 0 letech? 😳), na takovou, nebo takovou. 😃

Jak pro koho. Jsou jedinci, pro kteté je i při jedné lásce dlouhý.