Žijete každý den, jako kdyby to byl ten poslední?

Není to nesmysl. I když se to může zdát přehnané (nebo nerealistické). Nejde o to v tom tzv. „posledním“ dni všechno dohnat. Je to spíš připomínka smrti a toho, že nemáme nic jiného, než přítomný okamžik. Takže máme žít, prožívat život momentálně, dělat, co nás baví, nezabývat se malichernostmi, neodkládat na pak (protože nemusí být žádné pak), být odvážnější. Žít smysluplně. Teď a né jindy.
Včera ani zítra neexistují. Ani „dnes“ není tak úplně přesné. Jedině skutečně je TEĎ,
Mimo motivační řečníky (a trotly) je to filozofie různých náboženství a vlastně i různých samotných filozofií (směrů), které jsou na tom postavené.

Není to doslova, že zítra zemřeš a máš se podle toho zařídit. Ale že to zkrátka není jisté – nemůžeš si být vůbec jistý budoucností a tím, co ti přinese. Zítra ASI nezemřeš, ale můžeš (nevíš, nemůžeš to vědět). Pokud člověk zjistí, že už mu (skutečně) nezbývá moc času (nemoc atd), tak často rázem přehodnotí priority, začne si užívat maličkostí, přestane řešit nesmysly.. a to jen kvůli tomu, že si uvědomí hodnotu času, přítomného okamžiku a vzácnosti života. Hodnoty se změní, vnímání i pohled na svět.
S vědomím (pamatováním) smrti, či vlastní smrtelnosti, dočasnosti a pomíjivosti, může být člověk živější. Minimálně smělejší a přítomnější (žijící v přítomnosti a ne v představách, obavách).

Prostě Memento mori, Carpe diem. Pamatuj na smrt, užívej dne.

Upravil/a: Disraeli

Ne nežiji. Ono se to sice pěně povídá, ale život to už zařizuje někdy trošku jinak. Pokud by měl být zítřek poslední den, tak jak potom plánovat věci které nedou udělat za1 den?

To se asi ani neda, nikoho takoveho neznam. V pripade, ze je clovek vazne nemocny a jeho dny jsou sectene, snazi se zit intentivne a venovat se jenom vecem, ktere ma rad, aby z toho zbyleho casu co nejvic vytezil! viz Anicka Slovackova, ktera o tom otevrene pise.

Žiju tak, jak mi to vyhovuje/potřebuji. V rámci možností toho, co a JAK jsem schopen ovlivnit/okolnosti mi umožní.
Pravdu máš ale v tom, že všichni tihle přemoudřelí guruové a „odborníci na štěstí“ neberou v potaz jednu elementární pravdu. A tou je, že někdo rád holky, jiný vdolky a potažmo tedy to, že co je dobré pro mne NEMUSÍ být dobré pro někoho jiného.

Konec konců KAŽDÝ si žije svůj VLASTNÍ život a ten za něj nikdo jiný žít NEBUDE. Tož asi tak. 🙂

Ne, čekám na smrt, přežívám......

Ne. Bohužel, nebo bohudík. Nevím. Na každý pád žiji přítomností. A zde neexistuje žádné kdyby. Zde prostě jen jsem. No a jednoho krásného dne jsem, takto v přítomnosti a pak zčista jasna pink, a nejsem. Anebo tam mezi jsem a nejsem může být taky ještě nějaké to trápení či bolest navíc. Ale tak to taky nevím, zda bude, či nebude, bo v přítomnosti nic takového prostě není. A i ta bolestči trápení, bude nakonec přítomnost, i když třeba si ji nebudu už tak uvědomovat, bo třeba nebudu vnímat a cítit.

Nie, ja žijem naplno. Na záporné myšlienky nemám čas. Ešte je veľa nešváru na planéte Zem. Myslieť na odchod z tohto života začnem až po prekonaní hranice 100 rokov…
a potom až pri ďaľších Päťstých narodeninách, ak sa človek, kedysi nazývaný „Človek siahajúci ku hviezdám“ nezmení k lepšiemu.

Takové nesmysly neřeším.