Zažili jste už veselý pohřeb?

Ano, před nástupem na tzv. „svaťák“ pochovávání středoškolského studia.

Na rodinných pohřbech většinou nebrečíme, ale naopak si užíváme toho, že my, kteří jsme zatím přežili, se leckdy po mnoha letech zase vidíme. Většinou ta smrt už byla tak nějak očekávaná. Atmosféra vlastně bývá dost podobná svatbám, křtinám nebo kulatým narozeninám. Ostatně taková svatba, když se někdo loučí se svobodou a se starým způsobem života, někdy bývá náročnější.

Když mi kamarád zemřel na sebevraždu, tak mě nikdo na žádný obřad nepozval, místo toho jsem se komorně sešel na vzpomínkový a bilanční pokec s jeho bráchou – a to bylo zase něco trochu jiného než hostina. A možná mě to i trochu odradilo od myšlenek, že bych se někdy pokoušel své životní problémy řešit podobným způsobem.

Šokující, i když někteří stěží zadržovali smích.

Když nesli zemřelého k hrobu v rakvi na márách,, nebo na ramenou, to už nevím, jednomu nosiči se asi zvrtla noha, rakev spadla, otevřela se, nebožtík vypadl a vymrštil se, jako by ožil.

Stalo se to mé známé na pohřbu v jedné vesnici., když zemřel její příbuzný. Ale už je to dávno.

Upravil/a: annas

No jejda, třeba když jim žuchla Brežněvova rakev do jámy…

Byl to pohřeb smutný a veselý zároveň. Lidé plakali a smáli se. Zesnulý byl skladatel a hudebník, velmi oblíbený a milý člověk. Věděl, že se blíži jeho poslední den a měl čas na přípravu vlastního pohřbu.Promlouval k nám ve videu promítaném na plátně, jako by byl naživu i když ležel vedle v otevřené rakvi. Nemám ráda pohřby, kdo má ? Ale tento byl krásný a veselý. Bylo to loni v Oslu v jednom hezkém kostele, kostelní hodiny ukazovaly za pět minut dvanáct, přestože bylo odpoledne a rakev byla odvážena na žebřiňáku v doprovodu jeho vlastní hudby.

Upravil/a: yuko