Věřite tomu, že víra tvá tě uzdraví?

Já mám největší důvěru v oficiálně uznávanou medicínu. Protože stojí na vědeckých základech. A na vědu je spoleh. I když věda nedokáže vyřešit zdaleka každý problém, pořád je vědecká metoda tou nejspolehlivější metodou.
Na druhé straně jsem slyšel i ze seriozních zdrojů, že některým nemocem a zdravotním potížím snáze čelí ti, kdo jsou správným způsobem psychicky naladěni. To je to „víra tvá tě uzdraví“. A ani si neuvědomuju, jak je tento jev vědecky zdokumentován a vysvětlen.
Ovšem, co se týče alternativních medicín, tak ty spíše než by reálně uzdravovaly (i když i to je možné – „náhodně“), tak navozují právě onen psychický stav, který napomáhá uzdravení. V horším případě můžou navodit pocit falešného uzdravení – pacient si namlouvá, že je na tom líp, ale reálně (fyzicky) není.

Určitě. Ve většině případů tomu tak je. Člověk se musí uzdravit sám, lékaři, bylinky ap. mu jenom pomohou. Věř a víra tvá tě uzdraví, to je moudrost, kterou můžu podepsat. A také se říká: kdo naříká, ten sklízí nářky. A co je takový optimista? Člověk, který věří (má víru), že vše dopadne tak, jak potřebuje. 🙂

No – psychika dělá opravdu hodně.
A ten, kdo to vzdá pro své tělo moc neudělá.
Takže ano, do jisté míry, ano.

Naštěstí si pamatuji, kde se o tom píše. Efekt placeba. Skupina lidí trpících žaludečními vředy. Jedněm řekli, že jim dávají zaručeně účinné léky -A. Druhým řekli, že jim dávají nově vyvinuté léky, o jejichž účincích se ví jen velmi málo-B.
Zlepšení a úlevu pocítilo 70% z A, ale jen 25% z B. A v obou případech dostali tablety, které neobsahovali žádnou účinnou látku.

Je dávno VĚDECKY prokázáno, že psychická kondice má NEMALÝ vliv na léčbu, o tom netřeba diskutovat. :)

Víra, neboli přesvědčení. Říkejme tomu, jak chceme. Třeba- způsob myšlení.

Jak je možné, že se pořád cítím tak neuvěřitelně zdráv a „nic pro to nedělám“? Jak je možné, že je mi po zdrav. stránce tak skvěle? Kde se ve mne bere tolik chuti do života? Proč se v tomto ohledu cítím v porovnání s okolím jiný? A je vůbec správně, jak mě vše původně naučili?
Nebo (v porovnání s okolím): Jak je možné, že „téměř nejím“ a přesto mám tolik síly, energie a lásky k životu? A hlavně: Kde se ve mne bere tolik chuti žít, přestože nemám „obvyklou“ chuť k jídlu? Proč mám pocit, že mne jídlo sráží na kolena, přestože by mělo být palivem a pohonem mého života? Jak je to ve skutečnosti? Měl bych mít strach, pokud nebudu konzumovat stejně jako okolí, že snad něco zanedbám a odrazí se to zdravotně? Jak? K horšímu? Mohu na tom býti hůře, než co vidím okolo? Co když je vše jinak, než mám naučeno? Co když v krizi tlustí nebudou hubení a hubení studení? Nebude to naopak- naopak? Co když hubení se navzdory VŠEMU naučenému těší zářivému zdraví, tudíž nedostatek je nezlomí? Myšlenky…

Tyto a podobné otázky je NUTNÉ sám sobě pokládat každičký den. Totiž nic není samozřejmé- samo sebou. (;

Existují lidé, kteří mají zásadu: Co mě bylo předurčeno, nebudu měnit. Nechtějí na žádné operace ani podstoupit nějakou komplikovanou léčbu. Je jim zkrátka cizí bojovat o svoje zdraví či měnit to, co mu podle jeho názoru bylo dáno do vínku. Těm je ona víra lhostejná. Je jim cizí bojovat o delší či komfortnější život, spokojí se s tím, jak to příroda předurčila. Je v tom skryta hrdost, která jim to nedovoluje.

Řekl bych že spousta lidí věří jen proto že jim víra prospívá a věřit CHTĚJÍ, než že by jim záleželo na tom jestli je někdo opravdu nad nimi

Jde o konkrétní případy a jedince, ale všeobecně se dá říci, že to někdy a u někoho platí. Co se týče zdraví, to prokazují zejména různé výzkumy s různými „placeby“ podávanými pacientům, v nichž nebylo absolutně žádné léčivo a přesto se pacientovi jeho zdravotní stav zlepšil, případně se i uzdravil. Stačilo pouze, aby věřil lékaři a v to, že podávaný „lék“ jej uzdraví.
No, znám i pár lidí, kteří navštěvovali a i ještě navštěvují různé léčitele, kteří je „léčí“ v podstatě jenom „virtuálně“, s výkladem jak se jim uzdravuje jejich „aura“, případně se jich pouze dotýkají,nebo jim pouze tlačí na určité body na těle a oni od nich odchází uspokojeni a přesvědčeni, že jim bylo pomoženo a opravdu se cítí lépe. A ve skutečnosti jim pomáhá opravdu pouze tato víra.
Což je ale pochopitelně hlavně věcí psychiky, která s vírou úzce souvisí.
My, matrialisté, (a co se náboženského přístupu týče, athejisté) to máme o to složitější, že pokud se něco neprokáže, nebo nepodloží fakty, tak máme, většinou, s takovouto „slepou“ vírou problém. A proto „věříme“ spíše klasické medicíně, založené na prokazatelných faktech a se vším negativním, v našem životě, se musíme vyrovnat sami, bez opory „ve víře“ (tím myslím nyní i tu náboženskou), což je možná i naše škoda.;-(