V Anglii co občan najde, je na rozdíl od ČRdele jeho?

Zde se uvádí:
Postupuje se podle britského zákona o pokladech z roku 1996 (Treasure Act 1966). Podle tohoto zákona jsou nálezci pokladů v Anglii, Walesu a Severním Irsku ze zákona povinni oznámit nález místnímu pověřenému úředníkovi či muzeu. Šetření pak určí, zda nálezy představují národní poklad ve smyslu zákona. Pokud je nález prohlášen za poklad, musí jej nálezce nabídnout k prodeji muzeím za cenu stanovenou Výborem pro oceňování pokladů Britského muzea. Pokud žádné muzeum nemůže získat peníze na pořízení mincí, mohou být nabídnuty k prodeji v aukci. Vlastník půdy, kde byly mince nalezeny, má nárok na polovinu výnosu. 🙂
https://detek­torweb.info/in­dex.4me?s=show&­lang=1&i=72108&­mm=22&xb=10&vd=1

Různé státy to mají jinak. Ve VB je to myslím tak, že co najde vlastník půdy na jeho pozemku (včetně archeologických nálezů) – až na vyjímky, tak je to jeho (totéž myslím třeba v USA). Pokud něco najde – nějaký poklad, třeba kovy/mince a podobně, na veřejném pozemku nebo s povolením na cizím, tak to nálezce musí do určité doby ohlásit. Pak dostane polovinu z určené hodnoty toho předmětu – po tom, co se prodá/vykoupí (pořád se bavím o Anglii). Třeba pro srovnání opět s USA je to myslím takhle: najdeš-li něco na veřejném pozemku, je to vlastnictví všech (tedy státu), nadješ-li to na cizím soukromém pozemku, je to ve vlastnictví majitele toho pozemku, najdeš-li to na svém pozemku, je to tvoje.
Někde musí odevzdat vše, někde dostane jen něco (malá odměna, nálezné), jinde si to může nechat nebo to myslím musí i prodat – ale jde o to, že to dostane zaplaceno, třeba i plnou částkou – formou aukce nebo nějakého výkupu od státu, muzea, nějaké archeologické či jinné instituce nebo i na volném trhu (soukromní sběratelé, podniky, atd).
Ale kolikrát záleží i na mnohých okolnostech, zákon třeba upravuje, jaké jsou povinnosti a postupy podle toho CO najdeš, KDE to nadješ, JAK to najdeš. V některém státě je nejdůležitější CO, v jiných hraje primární roli hlavně KDE. Kolikrát rozhoduje Ministerstvo kultury. Takže se první ten nález ohlásí a pak teprve se uvidí, co a jak. Někde se zase musí nahlašovat jen něco – a to má svou přesnou definici (nějaký poklad, vzácný archeologický nález). Často se rozlišuje poklad – nějaké peníze, kovy šperky a pak všechny ostattní archeologické nálezy/předmě­ty/místa.

Je to často rozebíraná otázka, KDO má právo na archeologické památky, Nejen z hlediska nálezu, ale třeba původu, národu, kultury, etiky, dědictví (veřejného, ale i třeba něčího – konkrétního). Komu BY to správně mělo patřit, kdo má nárok a jak se k tomu přistupuje. A co stát, to kolikrát jiný přístup (jakože alespoň v něčem se liší snad každý stát a snad žádný nemá v tomhle zcela stejné pravidla a postupy).
Ono to podle mě není tak jednoduché, že když to člověk najde, je to jeho. Měl by zde být takový základní pricnip, že ten nálezce by měl být ŘÁDNĚ odměněn, ale otázka vlastnictví a nákladání s tím předěmětem už je složitější. Záleží taky, co našel ten člověk, jak hodnotného (myslím spíš kulturně) a pak taky jestli je to hledač nebo na to natrefil náhodou. Zase přístup, kdy nálezce je skoro nebo úplně opomíjen je velmi chybný… takový nálezce, který najde zlato/mince nebo prostě něco, si to pak klidně raději nechá – i když má třeba ze zákona povinnost to nahlásit i odevzdat (ale když je systém a právo nespravedlivé, odpovídají tomu i výsledky).
Někde myslím to je i tak, že když najdeš něco na svém pozemku – něco většího, budou zahájeny archeologické práce a to na tvůj náklad. :D A teď nevím kde přesně tohle platí (původně jsem myslel, že VB, ale teď nevím). Ani nevím sice proč nebo jak to funguje, ale kdesi-kdysi jsem něco takového četl.
A že to není tak daleko, je přece jedno, navíc zrovna oni mají i jiný právní systém (jako jediní v Evropě), přestože „nejsou daleko“. Podmínky se můžou v mnohých věcech zásadně lišit i u států, které spolu sousedí. Jiný národ, jiné zvyky, organizace, systémy,..