Uvěřili byste tomu?

Také jsem jednou takovou osobu viděla a říkala jsem musím zavolat pomoc, ale on se ztěžka obrátil a blekotal táhni…co se staráš…ty k......
asi bych dnes raději přešla na druhou stranu , i se mi stalo, že manželé šli spolu a on ji napadl a tahal ji za vlasy až upadla a já jsem se jí zastala a řekla co proboha jí to děláte a více co mi ona řekla ? …To je můj manžel a může si se mnou dělat co chce.
Tak co po takových zkušenostech má se člověk snažit pomoci?

No ano přesně jak píšete,já bych zavolala pomoc.Víc bych stejně nezvládla.

Mně se zase nedávno stalo to, že jsem jela večer autem po hlavní silnici v našem městě. Protože jsem vyjela zrovna z města, nepřidávala jsem plyn a jela stále stejnou rychlostí. Kdybych přidala, asi bych teď seděla v base. Byla tma a já měla zapnutá světla. Najednou vidím, že kousek před mým autem něco leží. Prudce jsem zabrzdila. Bylo to tak tak. Kdybych popojela ještě o půl metru, přejedu chudákovi ožralci nohy. Ležel uprostřed silnice a byl pěkně napitý. Trošku se ale hýbal, takže žil. Zavolala jsem policii a čekala. Policejní stanice je postavená kousek vedle, takže přijeli do 5-ti minut. Měla jsem to štěstí, že zrovna nejelo žádné další auto. Policie si ho odtáhla, ale já stále nevím, komu že jsem to zachránila život… Kdybych ho tam nechala ležet, nejspíš by mu nohy přejel někdo jiný. Jsem ale ráda, že jsem udělala dobrý skutek a někomu pomohla 🙂

Zažila jsem to na vlastní kůži. Díky gynekologickým potížím /vnitřní krvácení/ jsem zkolabovala v centru města na nejfrekventova­nějším místě, co snad může být. Sanitku mi zavolala kolegyně z práce, co se mnou měla náhodou stejnou cestu, vezli mě rovnou na sál, tak vážná byla situace, mohla jsem umřít.
Ale chvíli trvalo, než mi sanitku zavolala, musela do budky a navíc na moje /nesmyslné/ přání volala nejdříve mému manželovi. To je jedno, chci tím jen říci, že jsem tam ležela v dost zoufalém stavu relativně docela dlouho. Kolem chodily stovky lidí, pomoc mi nabídla jen jedna paní. Jednoho pána jsem se dokonce ptala, jestli nemá mobil, aby mi zavolal pomoc, neodpověděl a šel pryč, možná cizinec…?
Lidi na mě jen zírali. Byly chvíle, kdy byla kolegyně telefonovat a já tam byla sama, lidi nic /až na tu jednu paní/, ale i ve chvíli, kdy u mě kolegyně byla, přece nemohli ti lidé vědět, jestli situaci zvládá, mohli se přece zajímat, jestli mi nemohou nějak pomoci.
Nikomu nepřeju ležet v bolestech mezi stovkami procházejích lidí a cítit ten nezájem nebo divné pohledy.
Proč dáváte tolik palců odpovědi, že po určitých zkušenostech už se ani nevyplácí pomáhat? Lepší se stokrát zeptat zbytečně, než jednou nechat někoho umřít, ne? Nebo nezabránit násilí.