Odpoveď byla označena jako užitečná

Vidím, že si Egypťana Sinuheta nepamatuji dost
dobře, citát bych byla přiřkla Karlu Mayovi… (((–:

»Nezapomínají na to lidé příjímající „fakta“ o jiných, byť neověřená?«
Co na to odpovědět?

Podle mne by prvotní měla být důvěra
(přiznám se, že mi mezi lidmi dost chybí).

Platí ale i »Důvěřuj, ale prověřuj.«
Je umění rozpoznat, kdy si někdo zaslouží naši důvěru
a kdy si máme (čí) tvrzení prověřit.

Přijímat neověřená fakta je pohodlné a snadné. Přemýšlet a tvořit si vlastní názor je namáhavé.

Bzzzzzzzzzzzz­zzzzzzzzzzz…

Ona ta odpověď dnes můžež znít divně, no ale po letech…

Zapomínají. Netuším, zda je to jen naše národnostní zvyklost, ale myslím, že je to ta i jinde. Téměř všichni si rádi vyslechneme nějaký „drb“, pokud je to o někom to špatné, tím lépe a většina se s nově nabytou informací opět ráda podělí s někým dalším. Takové informace zachycené jen tak okrajově se několikaterým předáním ještě zkomolí a výsledná informace je zkreslená. Je velice lehké někoho z něčeho nařknout, obvinit, bez toho aby byla informace ověřená a pravdivá. Hodně lehce se tím dá ublížit. Náprava je potom vždy obtížná, zdlouhavá a někdy už ani neni možná.
Otázkou je, za se umíme takového jednání zbavit a vyvarovat se mu.

Mám pocit, že existuje množina lidí, která absolutně necítí zodpovědnost za to, co říkají a ještě větší množina která neumí naslouchat – jste pro ně ona moucha.
Příklad: tři roky mám souseda, který mi ještě nikdy, zdůrazňuji NIKDY, nedal pravdivou informaci a ještě by se kvůli tomu hádal do krve. Už se ho raději na nic neptám, co nadělám? Na druhé straně znám pár lidí, kteří vůbec nevnímají, když jim na jejich dotaz něco vysvětluju…