Slovanští bojovníci

Kam „chodili“ Slované, se dovíte z textu a víc z odkazu:

Pokud se podíváme do nejstarších záznamů o vílách a do starých lidových pověstí a legend, zjistíme, že víly byly sice vždycky popisovány, jako velice krásné, ale zároveň z nich šel i strach. A není divu! Staří Slované je totiž nevnímali jako hodné elementály, ale jako zvláštní druh bytostí, ve které se měnili někteří mrtví lidé. Na Slovensku se například tradovalo, že víly jsou duše zasnoubených dívek, které zemřely dříve než se vdaly. Právě proto prý měly spadeno na hezké mladíky, které opojily svojí krásou a pak je utancovaly k smrti. Rusalky jsou podle všeho zase duše mladých dívek, které se kdysi utopily. Proto jsou vázány na vodu. Jinak mezi Vílami a Rusalkami není větší rozdíl. Víly i Rusalky rády tančí a zpívají a prahnou po tom získat nějakého muže. V Rusku se říkalo, že si rády berou z hrobů hochy, kteří se narodili mrtví, nebo zemřeli beze křtu. Tito chlapci, a patrně také ti, které víly utancovaly k smrti, se stávaly tzv. Víleníky, tj. Vílami mužského pohlaví.

Existuje teorie, která dává do souvislostí samotné slovo Víla se slovním kořenem vel (hynouti), něhož povstalo litevské velýs = nebožtík, vélés = duchové mrtvých, německé wal = záhuba, zhynutí (odtud Valhalla, Valkýra aj.) Ve slovanských jazycích najdeme ale také pojmy viliti = bláznit, nebo vilný = svůdný, takže spojení s tím kořenem vel není zcela jisté. U Malorusů, Bulharů a Slovinců se však setkáváme s alternativním názvem pro Víly, který zní Návky či Navje a zde je spojení se slovanským světem mrtvých, kterému se říkalo Náv, zcela prokazatelné.

Vždyť kdo jiný by měl dělat společnost duchům hrdinných bojovníků než duchové krásných dívek?

http://moje-kniha-stinu.blog.cz/1210

--

slovanská mytológia sa odvíjala iným smerom, viac ku prírode ako ku nejakým fantastickým krajinám:
Starí Slovania prechovávali veľkú úctu k svojim mŕtvym predkom. Verili v dušu, ktorá po smrti v rôznych podobách opúšťa telo človeka a odchádza do lesov, riek, alebo do slnka, mesiaca, hviezd, či na ostrov Bujan. Preto po smrti otvorili okno, aby mala kadiaľ odísť a hneď ho zasa zatvolili, aby sa nevrátila. Niekedy však pred tým zostala ešte nejaký čas na tom mieste, kde človek zomrel. Duše ľudí, ktorí zomreli predčasne, sa často chcú vrátiť do sveta živých. Brali na seba podobu víl, rusaliek, prípadne svetlonosov a bludičiek, ktoré zavádzajú ľudí do záhuby v hlbokých lesoch a bažinách. Na víly sa premieňali snúbenice, ktoré zomreli pred svadbou a potom kradli nevesty a deti. Tí, ktorí zomreli násilnou smrťou, sa zvykli vracať v podobe upírov. To súvisí zrejme s prechodom od spaľovania mŕtvych k pochovávaniu. Tiež telo, ktoré sa v zemi nerozkladalo, bolo považované za upíra.

Duša mohla vychádzať z tela aj v spánku, vtedy sa túlala po okolí. Srbi napríklad verili, že duše spiacich ľudí niekedy spolu bojujú a človek, ktorého duša prehrá, môže zomrieť. Inokedy sa duša usadila na prsiach iného človeka a celú noc ho tlačila (nočná mora). Južní Slovania verili v ducha menom vjedogonja, ktorý sídli v každom človeku a môže vidieť do minulosti i budúcnosti.

Duša mŕtveho predka sa často stala ochrancom domu a ľudia sa k svojim predkom modlili, prosili ich o priazeň a ochranu gazdovstva. Je možné, že veľa božstiev vzniklo práve zbožštením významných predkov, napríklad zakladateľov rodov. Rodina štyrikrát do roka slávila dziady, kedy si uctievala všetkých predkov.

Takže slovanskí mŕtvi podľa povier, mýtov a rozprávok ostávali naďalej so svojimi živými.