Proč si vybíráme partnery podobné našim rodičům?

Tak rodiče jsou vzory mužského a ženského chování. Pokud jsi tedy vyrůstala v úplné fungující rodině, budeš brát matčino chování jako normální ženské a otcovo chování jako normální mužské. No, a pak si samozřejmě budeš hledat normálního chlapa do života, ne? 😉

S rodiči jsme ztrávili dlouhé roky, prožili s nimi dětství a jsme zformováni jejich výchovou. Potkáme-li někoho, kdo se chová stejně jako naši rodiče, máme pocit něčeho, co je „normální“ – známé. Umíme předvídat jeho chování a do značné míry na ně umíme reagovat. Naopak, setkáme-li se s někým, kdo se chová odlišně, máme pocit cizosti, nejistoty. Neumíme s ním jednat. Často se nám nedaří překonat tuto počáteční barieru a nenavážeme s ním dlouhodobější kontakty.

Bohužel to platí i v případech, kdy je ta nová osoba „kvalitnější“ – vhodnější k soužití, než naši rodiče. Například žena vychovaná násilnickým alkoholikem se snáze seznámí s alkoholikem. Dokáže odhadnout jeho chování, takové situace jsou jí známé. Neví jak jednat s ne-alkoholikem. Jeho jednání jí není známé, sama neví jak se v jeho přítomnosti chovat. Podvědomě čeká, kdy on začne řvát, zvracet a mlátit kolem sebe hlava nehlava – a ono pořád nic! Takže si nakonec vezme alkoholika – no a ten jí nařeže. ☹

Imprinting…v psycho­logii dost popisovaný jev, bohužel bez jednoznačně popsané příčiny.

Pokud jsme měli normální fungující rodinu, tak chceš mít partnera podobného rodičům, aby ten život pokračoval v podobném duchu. Když pak narazíš na někoho, kdo se chová úplně jinak, tak ti to připadá nenormální a nechce se ti na něco takovýho přistupovat a zvykat a pak se nakonec s ním rozejdeš nebo rozvedeš. Ale ono to bývá i u rozvrácených rodin, že děti tíhnou k někomu stejně ujetýmu, protože v tom prostě vyrostli.

Tak pro příště aspoň víš, komu se máš podobat ;)