Proč si až povětšinou na stáří uvědomujeme, že jsme v minulosti promarnili tolik času?

V mládí si neuvědomujeme, že náš čas je vymezený a smrt považujeme za něco dalekého, co se nás netýká. Ve stáří si to už uvědomujeme velice dobře a zbývajícího času si vážíme daleko víc. Podobně jako když dopíjíme láhev neskutečně dobrého vína.

Říká se, že čas je promarněný, pokud se člověk nezasměje. Určitě jsem se každý den neměla čemu smát, objevily se i události, které k smíchu nebyly.

Myslím si, že pokud člověk stále sleduje čas, jde o jeho ztrátu v tom, že ho nějak neužitečně promarnil, když se mu nedaří.

Jenže hodiny odměřují čas, takže někdy svým váháním a odkládáním si jedinec neuvědomuje, že čas rychle běží. a nastane další den.

Určitě jsem něco dělala zbytečně, uváděla jsem zde příklad, bylo to kvůli chybě jiného.

Ale je pravda, i když jsem něco promarnila, nebo využila správně, už těžko něco změním.

--
„Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí, a bude ti v životě dobře.“ – Epiktétos

https://azcita­ty.cz/isokrates/18084/

Stalo se, není možné změnit. Mělo to tak být. Je zbytečné litovat.

Upravil/a: annas

Přesně. To bylo furt honěního se za mamonem a ve finále pak posadit se a zamyslet vedlo úplně KE VŠEMU.

Možná proto, že se ten čas chýlí ke konci.
Je zbytečné litovat, co bylo. Nedá se to vrátit a žitím minulostí člověk žije na úkor přítomnosti (i budoucnosti, kterou utváří přítomnost).

Naše hodnoty se mění s časem. Jednou je to modrý kyblíček a lopatička na písek, pak jednička za básničku, potom pusa od blondýnky, kariéra a cestování. Nakonec třeba koukat na hrající si děti a sedět přitom na lavičce a oddávat se slunečním paprskům.