Proč mě matka nikdy nepochválí?

Rodiče si, bohužel, nemůžeme vybrat.
Někdo má štěstí, že jsou mu rodiče oporou, jiný se musí smířit s tím, že si musí pomoci sám.

Mám to se svou matkou stejně, ta mi ani nikdy neřekla, že mě má ráda, nikdy mě neobjala :) Vím, že mě ráda má, ale taky vím, jak mě mrzí všechno to, co jsem uvedla :)
Příčina se hledá těžko, abys dostala objektivní odpověď, chtělo by to určitě hledat v psychice a povaze tvé matky, kterou ale bohužel neznáme :)

Bohužel je to dáno povahou, asi i ji mamka nikdy nechválila, snaž se být ty pak ke svým dětem jiná a přeji ti, ať máš štěstí alespoň na bezva tchýni!

Je to povahou a asi je zvyklá na tvé úspěchy a bere je jako samozřejmost. Je to ale smutné, /takový lidé jsou moc ochuzeni v životě -neumí se radovat z úspěchů druhých/ To já chválím chválím až říkají -nemusíš mě stále chválit. Ale i mě potěší když mě někdo pochválí. Svěř se jí, že tě popotěší každá sebemenší pochvala a řekni jí že tvé úspěchy jsou tvrdě vydřéné a nejsou samozřejmé. Držím ti moc palce .

Je to divné každá Mamka by měla být na své dítě pyšná a být ráda že ho má a vždy mu pomáhat.Může to mít více důvodů např:

• Má jiné starosti a toto není pro ní důležité
• Je ráda a pyšná na tebe ale nedokáže to dát najevo
• Může to být taky tím že v jejím dětství ju taky moc nechválili a proto nemá potřebu chvalit tebe.

Některé matky se nedokážou smířit s tím,že stárnou a pociťují to jako křivdu.Možná to bude také ten důvod,kromě těch,co už tu byly napsány.

Mě je 41 a maminka mě také nikdy nechválila.Moc mě jako dítě nehladila.Nebyla se mnou např.když jsem poprvé odjížděl na internát.Bylo těžké získat od ní nějakou příznivou odezvu.Museli jsme se(jako sourozenci) hodně snažit.Museli jsme,jelikož jsme jako každé dítko potřebovali přízeň,se snažit vytušit co máma chce a potřebuje aby byla na nás hodná,nebo aby byla alespoň v klidu.Mám od té doby vycvičený „šestý smysl“,„tykadla“,kdy bezpečně poznám v jaké náladě je třeba naprosto cizí člověk,který vedle mě sedí v čekárně.Poznám jestli mi lže a nakolik je ke mě upřímný.Někdy vím co mu mám říci, abych ho vytrhnul z depky.Vyrostl ze mě perfekcionista,kte­rý nikomu moc nevěřil a byl raději sám.Nedokázal jsem se uvolnit a pokud něco nedopadlo,byl to „konec světa“.Postupně jsem zjistil,že tako žít a hlavně uvažovat nemusím.Strašně jsem to mámě i tátovi zazlíval,pak mě to přešlo.
Dám Vám radu.Vzdejte to a berte mámu takovou jaká je.Musíte pochopit proč to tak bylo,protože všechno „zlé“ je k něčemu dobré.
Jsou jiní lidé,kteří vás pochválí.Třeba i Vy sama.I když to zní možná divně,Vaše máma pro vás byla (a je) právě ta nejlepší.To co jste se naučila,byste se s jinou nenaučila.

Možná bych se pokusil jí pochválit za něco já, ale ne za všechno! Třeba má zkušenosti z vlastního dětství, že jí taky nikdy nikdo nedal najevo, že to a to udělala dobře a tím se jí pocit děkování, nebo uznání zablokoval. Pokud k tomu nedospěje sama, nic bych si z toho nedělal, ale spíš bych s ní víc komunikoval, našel si společné zájmy, výlety, divadlo. Možná časem pochopíte, kde je zakopaný pudl.
Teď mě napadlo : mohla by jste ji požádat o pomoc při sestavení rodokmenu a povídat si o předcích…
V každém přípaě Vám přeju hodně štěstí a nevěšejte hlavu!

Cítím z toho nějakou její zahořklost.. Souhlasím s ostatními, že to možná měla v dětství ona sama podobné. Myslím, že s ní asi nehnete. Asi je zbytečné Vám říkat, že svých předností si musíte být vědoma především sama. To asi jste. Ale bez podpory rodičů je to těžší… Matka je takříkajíc první člověk v životě, kterému se chceme zavděčit… Ještě mě napadá, že si možná myslí, že Vás tím popožene k ještě větší snaze (?).