Proč lidé s rodinou a víceméně normálním životem bez vážnějších problémů páchají sebevraždy?

Lidé bez vážnějších problémů zpravidla sebevraždy nepáchají. Mezi závažné problémy patří např. i maniodepresivní psychóza, závažné nemoci ducha i těla, ztráta někoho hodně blízkého, aj.

Odkud máš informaci, že tito lidé jsou bez vážnějších problémů? To co jisi napsal je nesmysl.

Sebevraždu člověk s „normálním“ životem nepáchá. Nemá k tomu důvod.

Protože se k tomu odhodlají /rozhodnou se tak. Zdánlivě, bez zjevného důvodu.
Antidepresiva neléčí ani psychická onemocnění. Jen „udržují“. Některé typy depresívních onemocnění/mánií vyžadují po nějakém čase silnější medikamenty, vyšší dávky. Až není pacientovi co podat (údajně případ K. Svobody).
Je třeba si uvědomit, že v některých případech „stačí“ vhodně doplnit deficit některých vitamínů. Problémy zmizí, dávky psychofarmak se snižují a mohou se postupně zcela vysadit.
V zájmu každého člověka je, zajímat se o své zdraví. Jak a čím je vylepšit a udržet. Případně se uzdravit.

Upravil/a: da ny

Na vině budou asi neléčené deprese.

Lidi mohou mít dostatek všeho, můžou být zabezpečeni, navenek působit spokojeně, mít blízké, stabilitu atd. Ale uvnitř můžou být v depresích, můžou si sami způsobovat (psychickou) bolest svým vlastním myšlením (to se děje hodně často). Kolikrát je to na společnosti i na výchově rodičů. Často se teď přes pandemii psalo, jak se zvýšil počet sebevražd mladistvých ve světě – hlavně z důvodu izolace – od přátel atd… To je závislost (nemyslím na drogách), slabost, pokřivené hodnoty, neumět být sám, špatné snášení snad jakékoliv změny. Nevydrží ten nápor, ale sami si ho velmi často způsobují… obavy a smutek s sebou vždy přináší jen víc obav a větší smutek až to přerůstá přes hlavu (nebo spíš srdce).
Někoho trápí nešťastná láska – a pak pořád přemítá, idealizuje si tu osobu čím dál víc, vytváří scénáře, začíná se v tom topit v tom smutku. Neustále se přesvědčuje o svém neštěstí a smutku a nedělá nic jiného (alespoň v hlavě). Můžeš to obrátit na cokoli, ne jen nešťastnou lásku, ale na jakoukoli formu neštěstí.. Něco dokonce ani nemusí být neštěstím, ale lidé to tak berou, zveličují to a už se v tom vezou, postupně se to hromadí, jsou z toho deprese a sebevraždy.

Deprese se nejlíp maskují širokým úsměvem. Proto plno lidí – i z rodiny nebo řad nejbližších přátel – pak říká: „Nevěděl jsem, že ho něco trápí, nikdy se nesvěřil…“ „Vůbec bych to do něj/ní něřekl, vypadal/a spokojeně…“ Navenek určitě, dokonce i doma u toho člověka i když je ve společnosti může působit spokojeně a ani přátelé to nemusí poznat, ale do něj nikdo nevidí. A každý má své vnitřní démony. Někdo víc a přibývá.
I člověk obklopen rodinou a přáteli může být velmi osamělý, či nešťastný.
V hlavní roli duševní postoj, hodnoty, vnímání, „nastavení“ mysli. To jsou věci, které určuje nabytý charakter (od narození po teď – vliv rodičů, školy, prostředí, přátel i nás samých.. a vlastně všeho).

Osobně bych některé případy nesoucitně označil za změkčilost. Ale ona to nemusí být vždy přímá vina těch lidí. Někteří hlavně i mladí jsou ještě neuvědomělí, neumí snášet bolest nebo si ji dokonce vsugerují… Stačí špatné dva týdny, černé, v depresích a pak jen jeden moment, kdy to ukončí. Přestože by se z toho dostali, stačilo si říct o pomoc, vyhledat ji nebo se z toho dostat i sám, přetrpět to, přenést se přes to a uvědomit si, že je to jen v hlavě a že je to „jen“ aktuální rozpoležení mysli (i když třeba trvá dýl).
Tudíž nemusí mít ani reálné problémy ve fyzickém světě, dokonce ani nemusí mít zjevný důvod trápit se. Ale přesto se uvnitř trápí, i když navenek nedává nic znát. Může za to mysl, velmi negativně smyšlející.

Upravil/a: Daidal