Predsudky-pratele a rodina

to nie je o predsudkoch (vy si myslíte, že ostatní majú predsudky, ostatní si myslia že ich máte vy).

je to skôr otázka preferencií a tolerancie – buď sa budete venovať tomu, čo sa vášmu okoliu nepáči a budete sám, alebo urobíte kompromis a budete tolerovať aj názory ostatných (predsa len, priznajme, nikto z nás nezožral šalamúnovo hovienko a s ním všetku múdrosť sveta), a nebudete sám.

aký kompromis a v akej miere, je iba na vás.

celý život je totiž najmä o kompromisoch a tolerancii – i v láske.

No ono asi dost záleží jakého typu to oblečení je,vyznavači EMO taky nosí černou a vypadají někteří jak spadlí z jiné planety.Jen buď pěkně sám sebou,nikomu nemusíš nic vysvětlovat nebo dokazovat.Hlavně zůstaň slušný.
Pamatuju si jak metalisti z éry mého mládí nosili rozervané gatě a na džiskách nášivky,cvočky,za­vírací špendlíky a čím víc jich bylo,tím líp.

já teda poslouchám helenku vondráčkovou, ale v černým chodim taky

já hlavně nechci dělat problémy, kdyby to se mnou náhodou seklo, tak aby mě naši nemuseli převlíkat, každopádně lidem tohle vysvětlíš těžko, lidi nemaj rádi když se někdo odlišuje, tak to vždycky bylo a vždycky to tak bude; žij tak jak žít chceš a kdo s tím má problém, toho nech projít. rodiče se s tím časem srovnaj, ty jsou geneticky naprogramovaný tě milovat, všimni si že i za masovejma vrahama choděj rodiče do vězení na návštěvy, takže kvůli stylu oblíkání tě určitě nezavrhnou; co se týče tvých přátel, tak pokud se s tebou přestanou stýkat jen proto že chodíš v černým a hraješ na kytaru, tak to těžko můžou být tví opravdoví přátalé, to spíš buď rád že máš takový štěstí a podařilo se ti včas oddělit zrno od plev; a tramvaje neřeš, těma jezdí póvl, chudáci a lidi co neuměj řídit

No tak to by se museli lidi bát i mě, máme rádi stejnou hudbu a stejně se oblékáme, teda já ne denně, to už dávno ne, ale koncerty jinak než v metalovém si teda moc dobře představit neumím. Takže v tom nejsi sám. Nic si z toho nedělej, dobrý člověk můžeš být i v černém. Ty problém nemáš, to ty ostatní, co nepochopí, že se každý člověk může oblékat jak chce, já si z toho taky nic nedělám, vím moc dobře, že se oblékám tak trochu odlišně, než jiní, ale okolí si už zvyklo, a ten, kdo ne, tak má smůlu, to prostě neřeším, mám jiný starosti. Ty si choď oblečenej jak ty sám chceš, řeknu ti teda, že je to stokrát lepší, než ty „normální lidi“, bez nápadu a fantazie, oblečeni do uliční šedi, nevyčnívající z řady, no vidiš a taky jim neřeknem, že vypadaj blbě, každýho věc, jak se obléká. Nevím, kde zrovna oni berou tu drzost kritizovat jiný lidi. Jsou sladěný, že by jeden zaplakal, ale ján jim to neřeknu, nemůžu přece někomu říct, že se oblíká jak d…, nemám na to právo, ale oni taky ne.
Myslet si můžu co chci, třeba i to, že já styl mám, ale oni ani omylem, A tak je to i s tebou, já to jako problém teda rozhodně nevidím a ten, kdo ano, se s tím bude muset vypořádat sám.

Každý, kto nejako vybočuje z radu, je hneď podozrivý. Žijeme v spoločnosti trpiacej davovým syndrómom, uniformitou v konaní i zmýšľaní. Ano, tak ako vybočenie z davu nie je ojedinelé, tak i spoločnosť sa skladá z niekoľkých poddavov navzájom súperiacich, či spolupracujúcich. Je to akási stavebnica civilizácie, ako keď staviate vežu z hranolkov, ak niektorý položíte zle, stabilita veže je ohrozená a všetko sa môže zrútiť.
To, že vy ste vlastne ten vybočujúci z krásne zarovnaného radu, z ich pohľadu ohrozujete čistotu línie (a mravnosť?) a ohrozujete ich vekmi strnulé zvyklosti.
Ale práve rozdielnosť a zdanlivé zakrivenia čistej hladkej štruktúry z nej robia jedinečnosť, práve ľudia vybočujúci z radu, ženú ľudstvo dopredu.
Prekonať zábrany skostnatelej spoločnosti (tá si to nikdy neprizná) zaberá najviac času práve pri umeleckej tvorbe.