Poznali jste fanatismus? Myslíte si, že je potřeba proti němu bojovat? Pokud ano, jak?

Bohužel dost často.
Jsou to lidi kteří nikdy neuznají názor opozice a vždy hájí jakékoliv zločiny toho, čemu tak fanaticky věří.
Bojovat lze jen těžko, jen snad argumentací, ovšem pozor, mohou být ve své víře velice nebezpeční.

Fanatismus je nutné potírat – vzděláváním, informovaností, výchovou…
Vypadá to, že nejjednodušší by bylo fanatiky pobít – bohužel by to ale nefungovalo.

Bojovat proti fanatismu potřeba je. Včas! Jakmile přeroste přes hlavu, je to v kelu. Jak? Toť dobrá otázka. Jistě, nabízí se zbraně jako je poctivá argumentace, logika a zdravý rozum, pochybování, prověřování informací a z nich vyvozených závěrů, požadavek na toleranci a ohleduplnost, na pluralitu názorů, schopnost přiznat si omyl apod. Jenže fanatik je proti takovým rozplizlostem imunní. On nepochybuje, nemýlí se a nepotřebuje myslet (určitě ne za hranice svého přesvědčení). On ví! A pokud Vy nevíte s ním, pak proto, že jste ubožák, kterému je třeba dopomoci k pravému poznání a víře, ať chce nebo nechce, nebo jste darebák, který to dělá naschvál, a pak je třeba s Vámi zatočit. Navíc, protože boj proti fanatikovi je náročný, zdlouhavý a vyžaduje nasazení, hrozí nebezpečí, že se v rámci toho boje, sami staneme fanatiky. Takže přibývá další obtíž, totiž sebekontrola, kterouž se fanatik nerozptyluje.

Opustit nějaký názor, s nímž jsme sžití, považujeme ho za součást sebe sama, dlouho jsme ho veřejně zastávali (nemluvě o případech, kdy to bylo náramně výhodné a teď hrozí ztráta nějakých privilegií), je velice těžké. Snadno to cítíme jako prohru, zradu sebe sama nebo svých dosavadních souvěrců, a hlavně jako vítězství toho, kdo ten nový názor prosazoval již před námi, s kým jsme bojovali, koho máme za nepřítele. A to nám sebeobranné a bojové instinkty nechtějí dovolit – byla by to hanba, že? Možná tedy nehnat fanatika „do kouta“, neboť tím se do svého fanatismu o to pevněji uzavírá a ze strachu o „sebe sama“ o to důsledněji jej prosazuje. To ovšem vyžaduje trpělivost a shovívavost a pro ty fanatik, pokud už je u moci a může si to dovolit, prostor neposkytuje. Takže ještě jednou: Jak? Toť dobrá otázka.

Ano, na vlastní kůži.Např. jsem padl do rukou jehovistům, jen jsem se s nimi pohádal, ty jsou ůplně mimo, vůbec jsem s nima nehnul.Nebo moje kamarádka chodí do víry, kde mávaji jak blázni rukama a zpívaji haleluja,prostě totální davová psychoza,vůbec si nedá nic vysvětlit.Stává se to většinou lidem, co jsou vevnitř dutý, pak najdou cosi – víru,politický směr atd a najednou mají smysl života, jsou schopni se klidně i objetovat, odpálit se bombou, upálit se , odevzdat do víry celý majetek atd.Nedají si ale nic vysvětlit.

samozřejmě ten pojem zní stašidelně a kdekdo si může představit kdeco
není to však čistě o jednoduché definici, ale o praktickém příkladu

• u vojáka je určitý fanatismus něčím žádoucím
• dovedu si představit úředníka „fanatika“ který bude příkladný úředník který v práci nesedí na fb a když po něm bude někdo něco chtít, hned to s chutí vykoná.
• co se práce týká jsou pro nás Evropany fanatici Japonci

Nedá se tedy přesně říct jestli je fanatismus dobrý a nebo špatný do chvíle pokud není spojený s něčím s čím nesouhlasíme (nebo souhlasíme) ;)