Pohádali jste se někdy se svým šéfem v práci? Co se potom stalo?

Taky se stalo, ale jak píše Schluker: je-li šéf normální… Měl jsem druhého šéfa v pořadí, se kterým jsem se několikrát nepohodl, ale dodnes i jako dědci máme spolu nadstandardní vztah (ve vší počestnosti) a to mu je už téměř 87 let. Vždycky jsme si zachovali vzájemnou úctu. Zato konflikt s prvním šéfem skončil po 7 letech mým „dobrovolným“ odchodem, protože už to prostě nešlo tlačit dál. A to bylo, prosím, za socialismu, takže zde bych s moravanem nesouhlasil. Je to o lidech a kdo se choval za socíku jako hovado, bude se tak chovat i za kapitalismu. Na tom nic nezmění žádný režim, pouze může dotyčnému do jisté míry ztížit nebo usnadnit jeho akce. Když to shrnu, tak boj se šéfem (pokud není možná dohoda a obnovení normálních vztahů) může skončit jenom jedním ze dvou způsobů: buď odchodem podřízeného, nebo vedoucího. Tady záleží na spoustě věcí: Jak zdatný jsi pracovník a jak jsi důležitý pro chod firmy, jaký jsi bojovník, jak se vyznáš v pracovním právu, jakou máš podporu u kolegů, jak hodně je šéf zadrápkovaný (tj. zapsaný u svých nadřízených) a dokonce i na politických postojích – bohužel. Já zastávám názor „dobrovolného“ odchodu v případě malé pravděpodobnosti vítězství. Než denně chodit do práce naštvaný, špatně spát a probouzet se s děsem, co zase bude …

Ale jo, parkrat jsme se chytli. Nikdy ne kvuli osobnim vecem, takze to nemelo zadne vetsi nasledky. Neshody u prace jsou normalni a kdyz je normalni i sef, tak to vi.

V těchto situacích platí § č. 1, že vedoucí má vždycky pravdu. Paragraf č. 2 pak říká, pokud čirou náhodou nemá pravdu, platí §1.

Upravil/a: dudu

Když se vrátil ze školení doneslo se mu, že jsem mu udržoval přítelkyni na argument že to zákon nezakazuje a dáma měla krásný dlouhý orgasmus dostal jsem výpovědˇ.

Naše komunikace se ještě snížila ( už i předtím byla slabá, kvůli jeho nezájmu ) a když mi vypršela smlouva, tak se postaral o to, aby mi ji neprodloužili.

( Za socialismu by se to nestalo. )

Pouze jednou, a to když jsem dal bednu na stůl. Jakmile to vedoucí zjistila, nelíbilo se jí to, a tak jsem se omluvil a dal jsem bednu na vozíček. Nadřízená mi to odpustila, protože jsem byl v práci nový.

Stalo se mi to víckrát, ale to byly spíše výměny názorů. Někdy měl pravdu šéf, někdy já, vyříkali sme si to a byl klid. To byl ale druh šéfa, který si náš nesouhlas přímo vynucoval, nebo lépe řečeno vybízel nás k tomu, pomáhalo to k lepšímu řešení problémů při plnění úloh, byly to takové malé oponentúry.

Ale jo. Aktuálně mám šéfa se kterým se neshodneme dost často. I když už se to lepší. Co by. Po chvíli zklidníme a v rámci možností se domluvíme. Neshody nebývají úplně zásadní i když párkrát už jsme se k nějaké hranici poměrně přiblížili a zvažoval jsem odchod.