Po jaké době nebo při jaké příležitosti jste nabídli tykání synově přítelkyni či příteli dcery?

Po 4 letech bys už snad mohla probourat ledy.
To my chlapi s tykáním skorozeťům nemáme problém, většinou to vyplyne spontánně, kdy já jako starší rovnou tyknu a postupně si to rovnoprávně srovnáme v duchu otevřených a neformálních vztahů.
Nezmínilas, zda ty sama tykáš.
Doba je jiná a už dávno pohasly časy, kdy děti a mladí, rodičům vykali celý život, stejně jako se stalo anachronismem někdejší onikání.
Oslovování není to hlavní, co vytváří respekt a korektnost v komunikaci. Vyskoč z bubliny zábran do moderního kvasu, ale neboj se přitom bez ostychu dát najevo, co ti vyhovuje a jaká máš sociální vymezení vůči lásce syna, jehož nesporně miluješ a ráda bys akceptovala hlas jeho srdce.
Buď moderní tchyní, která ani nežárlí, ani nesekýruje, ale nevtíravě pomáhá a chápe a naprosto přirozeně se třese na vnoučata.

Dôležitý je váš vzájomný vzťah.
Tykať si môžu aj ludia, ktorí sa neznášajú a vykať ľudia navzájom sa miľujúci.

Rodiče mého manžela nabídli tykání až po příchodu vnoučat, ale stějně mi to „nebylo“. Byli o dost starší, tak se to vyřešilo oslovováním babičko, dědo…Naopak můj manžel přijal nabízené tykání ze strany mojí matky, protože byli od sebe věkově vzdáleni stejně jako já od manžela.

Osobně nejsem moc pro tykání v těchto vztazích. Jsou to přece jen pořád cizí lidé. Rozejdou se, rozvedou se – bude tam nějaká ta zlá krev, nedorozumění, které každý nedokáže řešit s nadhledem a „pohroma“ je na světě. Špatně se vrací k vykání. Je to jen další agresivní projev v mnohdy již tak rozjitřených vzazích. Jsou sice „moderní“ matky, které nabídnou tykání skoro okamžitě – a pak mnohdy se snaží si ze snachy udělat rovnocennou „kámošku“ ve stylu: jsme mladé, prdlé holky, jdeme na dýzu… A ten můj Ňouma (rozuměj syn) může sedět doma… Je to částečně problém těch žen, které jen nechtějí být „tááák“ staré… Znám i takové „frajerky“, které trvají i na tom, aby jim křestním jménem říkala i vnoučata – to, že odmítají pouze oslovení: Babi, babičko… je nasnadě…:-)
S nabídkou tykání je to vždy dost složité – a zejména v rodině. Osobně bych to nelámala přes koleno. Já osobně rodičům svého muže vykám, on mé mamince také. Oslovujeme se (pochopitelně) jmény – tedy rodiče nás „děti“, ale my je maminko, tatínku Vy) bavíme se, smějeme, ale ta jistá vážnost a respekt k druhému jsou jaksi tím vykáním zdůrazněny a možná dávají našim vzájemným vztahům i jistý punc vážnosti.
Tvá „opatrnost“ je vlastně jen hlas tvého podvědomí, které bys měla poslechnout. Když něco necítíš jako nutnou změnu, ale spíš jen jako tlak okolí, nemusíš se přece podvolit. Horší by bylo, kdybys udělala něco proti svým zásadám a přesvědčení a potom se užírala tím, že ti to vadí. Tykání je „vyšší level“ – a od výrazně mladšího a citově zainteresovaného člověka o to víc bolí případný nezdar.

Moji rodiče nabídli mému nynímanželovi tykání po pár týdnech či měsících, každopádně docela po krátké době. Prostě proto, že jim seděl. V jeho rodině to bylo tak, že švagrovi nabídli tykání až poté, co si po asi 6 letech vzal jejich dceru. Udělali to na svatbě. My jsme se brali po dvou letech – no a na svatbě k nabídce tykání nedošlo. Druhý den po svatbě jsem byla docela zkroušená, říkala jsem si, že jim asi nesedím. Byla jsem jediná v jejich rodu, co se přivdala už rozvedená a s dítětem, myslela jsem si, že jim to vadí. Odpoledne se ale tchánovi přihrnuli pomoct s úklidem a první co bylo, byla nabídka tykání. Prostě na to na svatbě nevzpomněli. 🙂
Takže: jestli Ti ta dívčina sedí, tykání jí ve vhodné chvíli nabídni.

Neřešil jsem to, zůstalo u vykání

rozhodně se do ničeho nenuťte, novodobý svět rozlišuje tykáním a vykáním rodinu a blízké od ostatních, takže až vám přilne k srdci a budete si s ní rozumět, nabídněte jí tykání, dokud jí nebudete věřit, … zůstaňte u vykání

Nejsem tak konzervativní. Když bylo jasné, že to mladí myslí spolu vážně, tak jsem nabídla tykání (cca po půl roce) sama.
Mám jednu nesmazatelnou vzpomínku, kdy jsem asi jako 35 letá nastoupila do práce a kolegyně v letech před důchodem mi nabídla tykání. Udivilo mne to a ona mi vysvětlila, že později by se nám zvykalo na tykání hůř. Měla pravdu, s kolegyní o pět let starší jsme měly asi po roce snahu si začít tykat, ale obě jsme s tím měly dlouho problém.
Pokud jde o vztahy tchýně kontra zeť nebo snacha, tak nemám pocit, že jenom to, zda mi mladí tykají nebo vykají mají také ke mně úctu a nemůže díky tomu nastat problém. Ten může nastat za všech okolností.
Tykání mi v rodině připadá důvěrnější, bližší. Po 4 letech bys to už měla risknout.

Mladou bych vzal pod krčkem a buď budeš tykat a nebo provdám syna sousedovic přitroublé Mařeně. Jaký po svatbě – to jako za odměnu?
Já to beru tak, že pokud s někým setkávám častěji, tak pokud bych měl být tím dominantním – nabízím raději tykání (pokud se jedná o člověka od kterého si nechci udržet hodně daleký odstup). Pokud nechce – parkrát připomenu. A i když by se děti jednou rozešly, tak se rozejdou – ale proč bych s tím či s tou nemohl nadále zůstat kamarád?
Vždyť v práci nebo na nějakých zájmových sdružení se lidi taky mnohdy raději tykají (alespoň podřízení mezi sebou), a když někdo z kolektivu odejde, tak při náhodném setkání si stejně takyjí dál.
A ta neshoda okol zíďky – nevím jestli jste stavěli novou či ji opravovali. Ale víc než na vzhled pro obce bych tlačil na řemeslo – tedy na vizitku toho, kdo stavěl.
Není to potom o tom, zda na zdi záleží či nezáleží, ale, že práci odvedli fachmani. A to je zas další vizitka povahy člověka, odpovědnosti k práci – prostě řemeslo – které platí jak při manuální, tak při duševní práci – řemeslo je odvádět dobrou a maximálně kvalitní práci.

Moje děti jsou ještě malé, ale můj tchán mi začal tykat okamžitě (a já jemu), tchýně mi nabídla tykání poměrně brzy (po pár týdnech?), stejně tak moje matka mé přítelkyni (nyní manželce). Těm pomohlo, že pracovaly ve stejném oboru, takže skorokolegyně :)