V profesionálním sportu snad Tyršovo heslo neplatilo nikdy. Dřív to bylo spíš o slávě, nyní je v popředí zisk. Pro amatérský sport to až tak neplatí. Myslím, že i olympijská myšlenka podle Coubertina se už taky nedodržuje.
Jinak Halina je skoro stejně stará jako já a tak mám podobný přístup. Zpočátku aktivní sportovec, později jsem se na některé sporty vydržel dívat i celé hodiny a teď už jenom ten dortíček. Už se na to ani nemůžu dívat…

Zdá se mi, že v současnosti u profesionálních sportovců platí spíše to druhé. A když k tomu přibude i nějaká ta sláva, tak je to bonus navíc.

1. Ano, dá se to tak říct, i když i jistý charakter a touha po vítězství tam také musí být.
2.Ano, je to tak odpověď lze vlastně najít už v úvodní otázce.
3.Dost často to tak bývá. Vítěz mívá vždy pravdu.
4. To si každý musí zvolit sám. V každém případě to je také dobrý relax, jen ta sláva se při tomto sportu a většinou ani ten zisk, nedostaví.

Musíte důsledně oddělit amatéry, poloprofíky a profíky. Všude platí něco jiného, Kdysi jsem rád chodíval na ligu (pravda – důvodů bylo vícero), sledoval sport v TV, ale to je minulost. Teď právě běží MS v hokeji, ale ani nevím, jak si vedeme. Proč také? Jsou to PROFÍCI, takže jakékliv jiné místo než PRVNÍ je fiasko, přičemž to první je SAMOZŘEJMOST.

Zato mě dokáže přivést do varu (podobně jako v mládí liga) „přátelák“ mezi 2 sousedními vesnicemi (když jedné fandím). Hráči svá větší či menší panděra po trávníku důstojně natřásají, přihrávají „pánubohu do oken“, po hlavičkovém souboji je pravidelně povolávána zdravotní asistence – někdo by řekl HRŮZA, ale to by se pletl! Právě v takových mačích je dnes ještě ten duch! Liga je proti tomu stejně zábavná, jako obdivování preciznosti práce automatického soustruhu – o ničem! :(

Tyršovo rčení vidím poprvé, ale podle mne NIKDY neplatilo, NIKDY to nebylo „o ničem“ (to by se tím nikdo neunavoval), dříve šlo především o tu čest a slávu, dnes je to pouze byznys.

ad 1 – Ano, překvapuje mne, že by to někdo mohl vnímat jinak. Nic na tom nezmění fakt, že existuje sportovní etika. Dokonce sporty jako karate apod., které kladou vysoký důraz na duchovní stránku na tom nic nezmění, protože ony jsou vlastně pouhým zlomkem vyššího celku (filozofie životní cesty „dó“ aj.), ze kterého si to duchovno nezbytně přenesly.

ad 2 – Jo, má pravdu, ale je to jako s kořením. Jeho úplná absence život degraduje na smutné/polito­váníhodné přežívání, ke kvalitnímu žití je potřeba okamžiků vítězství nezbytná, stejně jako je koření nezbytné k dobrému jídlu.

Ovšem na rozdíl od překořenění se v reálném životě NEKONÁ „převyhrávanost“, život se prostě postará o to, že když už jste v něčem neporazitelná, tak Vám natluče hubu někde úplně jinde! Tak PROTO! :D :D

ad 3 – Záleží na tom, o čem se bavíme – ještě o sportu nebo o životě?

ad 4 – No, když jsem ji naposledy před lety viděl v TV, tak věřím, že pro ni to ROZHODNĚ platí, ovšem obecně to záleží na dotyčné osobě a její nátuře. Někdo by řekl, že NEJLEPŠÍ sport je sex, ale zapomene to zmínit – např. Kepler. Ale to mu lze odpustit, protože má sportovního ducha a NIKDY za něj nepožadoval byť sebemenší, sebedrobnější minci, VŽDY ho poskytoval ženám ZDARMA a nikdy sportovat neodmítl! Čest a sláva takovým sportovcům! ;) :D