Platí? Hodnotu věcí poznáš, až je potřebuješ. I kdybys z moře nabíral, nenabereš do džbánu víc, než se do něj vejde.

1. Ano, platí. Člověk si vždy začne naplno vážit věcí, když je opravdu potřebuje. Do té doby neznáme jejich důležitost a potřebu, jakou nám vykonávají. To samé i s lidmi. Nevážíme si jich dostatečně do doby, než je ztratíme.
2. Ano, platí taktéž. Lidé prahnou po tom, mít více, s přitom si ani neuvědomujeme, že máme dostatek, za který bychom měli být rádi a nesoutěžit s ostatními. Každému stejný příděl.

Tak já bych s prominutím začal u tý dvojky – můžu si plnej džbánek položit a zaběhnout si pro další, eventuálně si ho rovnou odnést, když už chvátám pro další a takto praktikovat do tý doby, dokud mám kde skladovat. Což může být běh na dlouhou trať, ale pokud nejsem línej, můžu běhat dokola a dokola pro další a další džbánky a svým neúnavným úsilím tak proměnit věci veřejné na věci soukromé (nemohou být kdekým poškozeny a další výhody). Všeobecně je princip vlastně každýmu znám a konkrétně takhle můžete dostat vodu třeba do celýho Vegas. Ale zpět k jedničce – čím jsem si džbánky naplnil zhodnotím až tehdy, kdy budu jejich obsah potřebovat. Sice po mě možná potopa, ale špatně se mít nebudu. (;

Chci říci, že při podobném drancování Země, jakého jsme v dnešní době VŠICHNI svědky, ztrácí podobná stará přísloví smysl, čili aktuální přestávají být.

Nevím, jak vnímáte. Dnes, má-li plnou nádobu, vyrobí větší. Zaplní- li ji opět, vyrobí ještě větší. Říkáme tomu pokrok (viz prostředky k těžbě čehokoli).

Už jsme si tak zvykli brát jisté věci jako samozřejmost, že si jejich hodnotu uvědomíme, až když o ně přijdeme. Třeba voda, teplo, elektřina. To potom málem zpanikaříme a zjistíme, že udělat toho můžeme jen velmi málo.

Ano, jak už tak přísloví bývají, jsou obě pravdivá.. Spoust věcí nemá pro nás hodnotu žádnou do doby než je potřebujeme.. Téměř všichni jsme se o tom již přesvědčili. Už jsme jako lidstvo zapomněli si vážit obyčejných věcí. Ta hodnota je proměnlivá, v každé situaci a pro každého jedince může být jiná. Včera jsem četl nějaký článek jak paní prodává obyčejné roušky za 5000, přitom pořídila za několik desetikorun. Čím více nám daná věc schází, tím má pro nás větší hodnotu. Obdobné je to s tím džbánem. Vše má své limity a nejde je snadno zvětšit.

Typický příklad může být auto. Pro ty, co něco dělají, nebo vytvářejí, je auto nepostradatelná věc. Ocení ho ponejvíce, až když odmítne poslušnost. Pro některé jen výplň do garáže.

První část je jasná a často se s tím setkáváme. Ale s tím džbánem je to sice velmi pěkné, ale zajímaly by mě praktické příklady. Asi není zas tak snadné je najít, přesto by se asi našly jak v materiální, tak v duchovní rovině (duch čili člověk, nebo celé společenství jako nádoba). Nevšiml jsem si, že by tu někdo nějaký příklad uvedl. Možná by to bylo přínosnější než proběhlé diskuze. Ale zřejmě se toho dotýkají Malvína i Zjentek trochu z jiného úhlu pohledu.

Upravil/a: EKSOT123