Je normální nenávist k sourozenci?

To lze těžko říct,nikdo z tamních neznáme kolik je vám let, vaše vztahy a váš příběh.

Normální není ani bratrovo chování ani tvá touha po smrti tvého bratra.Viz tvůj nick. Být na tvém místě oznámil bych vše rodičům.
Doplňuji:
Prostě to oznam rodičům. Na tom není nic nenormálního že ho nenávidíš vzhledem k tomu jak se k tobě chová. Kdo by ne.

Upravil/a: Nazdar Bazar

Za normální to nepovažuji.

Píšeš, že Tvůj nick není myslen vážně. Takové hrozné věci už nepiš. ☹
Vztahy mezi sourozenci jsou jiné v dětství a jiné v dospělosti. Nikdo Tě nemůže nutit, aby jsi měla svého bratra ráda, ale věř, že většina sourozenců se mezi sebou pošťuchuje, hádá, dělá si naschvály, ponižují se. Většinou se vztahy změní, když jeden odejde z domova, třeba studovat, za prací nebo se vdá, či ožení. Najednou jeden druhému chybí. Většina sourozenců pak spolu vychází dobře. Pamatuj, že jestli nastane situace, že ztratíte rodiče, bude bratr Tvůj nejbližší člověk, který Ti může pomoci, může Tě vyslechnout, můžete spolu prožít hodně hezkých chvil, třeba i se svými rodinami. 🙂

Sourozenci se vždycky škárdlí ale když je nejhůř drží při sobě

Ahoj
S bratrem máme skvělý vztah, vždy když přijde domů, cítím se tak skvěle, že bych nejradši vyskočil z okna… Konflikty jsou časté a většinou (podotýkám většinou) je začíná bratr. V 80% jsou způsobené jeho roztahovačným a panovačným chováním. Vždy mu několikrát opakovaně slovně oznamuji, že to takhle nejde, že je to omezující a že v demokratickém státu takovéto chovaní není akceptovatelné. Toto většinou ústí v hádku, kdy můj bratr namítá, že jsem de*il, ko*ot, pi*a, ha*zl a přirovnává mě i k dalším věcem vulgárního nádechu. Jelikož tohle ale nepovažuji za relevantní argument, tato modelová hádka se většinou zvrhne v nekontrolova­telnou melu. Rodiče často nejsou schopni včas zakročit a proto tato situace vždy končí horečným rozebíráním toho, kdo co komu udělal. Závěr je vždy stejný. Bratr nemá provokovat a já nemám nepřiměřeně reagovat. Já se uklidním a další týden až dva jeho chovaní opět v klidu trpím, on se ale není schopen smířit s tím, že na jeho chování reaguji impulzivně a násilně a proto mi ještě den nebo dva opakuje, jak na mě vytáhne kovovou tyčku zmlátí mě do bezvědomí. Kolikrát se bojím, že na mě vezme kuchyňský nůž, protože když je naštvaný, je nepříčetný. Naštěstí je to ale vychrtlina a s trochou šikovnosti se dá jeho chování zvládnout… to ale nemění nic na tom, že naše spory (bohužel) řešíme násilně. Nejsi jediná kdo nenávidí svého bratra, i přesto však věřím, že ho jednou budu mít rád, Dokonce ho i mám rád a vždy mu chci pomoct. Ale občas je prostě jeho chování neúnosné a vzbudí ve mě primitivní instinkty a dožene mě k nepřiměřeným reakcím (nikdy jsem mu však nijak vážně neublížil). Snažím se kontrolovat…
Je mi 17, jemu je 15. Díky konfliktům s ním mám nervy ze železa a posunutý práh bolesti. Mám ho rád a doufám, že se změní… Bohužel z tvé strany to asi máš těžší. To co jsi psala by spíš sedělo na pohled mého bratra… proto se tě zeptám: „Jsi si jistá, že tvůj bratr pouze nereaguje na nějaký aspekt TVÉHO chování? Není příčina i v tobě? Zamysli se nad tímto sama.“
Pokud jsi si jistá, že příčina není na tvé straně, pokus se získat pomoc rodičů a snaž se, aby viděli bratra ve chvíli, kdy ti ubližuje. Poslední možnost je jen psychoterapeut, nebo si začni vlastní byznys, vydělej dost peně a odstěhuj se.