Myslite si, ze vojak, ktery se vratil z valky nebo z mise, je pak schopny vest normalni zivot?

Záleží na typu mise. Já jsem na zahraniční misi strávil 5 měsíců a poté jsem fungoval normálně. V rámci objektivity dodávám, že přímého bojového střetu jsme se neúčastnili a živého protivníka jsme nikdy z blízka neviděli.

Ano, pokud se s tím dokáže psychicky vyrovnat. Také záleží jak dlouho v té akci byl. A je rozdíl být v misi, nebo ve válce.

V dnešní době ani tolik ne, i když příjde na situaci a jedinci. Nemá pozměněné instikty, ale je v šoku, nedokáže vést normální život, vrátit se do normálu, …
Je hodně případů sz posttraumatickou str. poruchou (a nejen jí), hlavně američtí vojáci na to trpí a trpěli. Taky si odnášeli různé zlozvyky a závislosti (i na drogách).
Není to ani tak válkou, jako spíš špatným přístupem (států a armád) a nedostatečnou přípravou a že si na „to“ nedokáží zvyknout (vedení boje, hrůzy války, psychicky náročné situace).

Upravil/a: Disraeli

Na to není jednoduchá a generální odpověď, nečekej nějakou instantní definici.

I. Není voják jako voják.

To je první věc. Jsou vysoce profesionální jednotky, kde se nedostane každý, a kde ten výcvik je tvrdý, ale toho vojáka na to, co se po něm bude chtít (většinou ale nic pěkného, i morálně!) relativně připraví.

Na druhé, pomyslné, straně jsou branci. Ten má za sebou nějakou roční, dvouletou, sedmiletou, dvanáctiletou (třeba KLDR, ale nejenom oni) dobu nějakého základního výcviku, pak žije nějakým normálním životem, a pak je mobilisace, nebo co já vím, povolají ho kvůli nějaké misi.

A pak je něco mezi tím.

II. Není mise jako mise.

Jedna věc je voják, který brání svou vesnici, svůj okres, svůj kraj, svou zemi, druhá věc je žoldák někde na opačné straně světa. A je dokonale nepodstatné, jestli je to příslušník Ozbrojených sil RF na Ukrajině, nebo Američan ve Viet Namu. Ani jedno z toho není hezké, a ani jedno z toho není morálně lehce zpracovatelné­. Třeba.

III. Není nasazení v misi jako nasazení v misi.

Třeba takový vojenský policista má tu službu v misi sakra těžkou, takový ajťák specialista (autista), se přesune z obýváků do containeru, kde má ale taky ten svůj comp a hrnek na Kaffee. Pokud do toho containeru gangster nepicne granát, tak je v pohodě. No a potom logistika, lékaři, že jo, nebo kuchaři, jo, většina nebojuje, to si řekněme na rovinu.

To jsou objektivní kriteriony. Pak jsou subjektivní kriteriony.

Tady, že jo, máš taky experty s papíry na hlavu, které stresuje, že mají na koleně puntík. 🤦‍♀️ Nebo by se chtěli zasebevraždit, protože prší. 🤦‍♀️🤦‍♀️ Nebo proto, že je pátek. 🤦‍♀️🤦‍♀️🤦‍♀️

Říká se tomu frustrační odolnost. Tu máme každý jinou, ale dnes je obecně velice nízká, a čím „západnější“ je pacient, tím je nižší.

To je celkové naladění společnosti: všichni musí být „in“ (i když nikdo neví, co to znamená), všecko musí být vyřešené (zapomněli staré stranické heslo SED, že problémy se řeší za pochodu! 😃😂), překážky a problémy vidí jako problém, nikoli jako běžnou součást života. Od mise něco očekává, to očekávání je nereálné, no a do toho se – třeba – ještě něco stane.

To jsou vstupy, teďka máš „materiál“, který ty vstupy pojal. Někdo se z toho vypovídá, někdo vyřve, někdo to „vymlátí“ v ringu, někdo do boxovacího pytle. Někdo se uzavře do sebe a je z něj Rokio IV., pán z mise.

Pak jsou reálné možnosti naší medicíny a psychologie (filosofie). Úplně jiný přístup mají, třeba, Američané a úplně jiný lékaři východního bloku, protože východní psychiatrie je pořád determinována stalinskou doktrínou, že „v ráji se nevraždí“, takto konkrétně, že psychické problémy jsou způsobeny výhradně biologickou poruchou. Takže psychiatři moc neposílají pacoše za psychologem, a k psychologii mají pořád, podvědomě, reservovaný přístup. A pojišťovny to moc platit nechtějí, povídání je dražší, než prášky na hlavu. Však to vidíš tady, Rokio I. k psychologovi nechodí, i když jsem mu snad 135× napsal, ať si ho najde. Rokio II. taky mluvil pořád o psychiatrovi (ale on je takto docela „bílý“, takže je klidně možné, že rozdíl mezi psychologem a psychiatrem nezná), no a Rokio III. ÚLDR má brát prášky na hlavu, ale nebere, aby matka nevěděla (nebo tak něco), a navíc, v ÚLDR neví, co to psycholog je, a na Unyverzytě a visoké škole Osoblašska filosofie není, no a v ÚLDR žádná jiná škola, než učiliště v Krupce, není.

Teďka okolí je nikdy nemůže pochopit, protože to neprožili. Spousta lidí – to vidíš i tady s pacienty s hlavou – kolem nich chodí, jako kolem malovaného vajca, a tím jim rozhodně nepřispívají.

Jako člověk je tvor, krom toho, že je neskutečně agresivní a mrdavý, extrémně přizpůsobivý, a kde je vůle, je i cesta. Ale dnes, nějak, chybí jak ta vůle, tak ta cesta, takže ano, může vést úplně normální život, ale reálně povede, v lepším případě, spíše reálně normální život. Když se zadaří! 😃

Většinou to dokáží bez problémů, pokud se ovšem vůbec vrátí. Myslím, že pokud se podaří vyvolat další světový konflikt, tak je to zbytečná úvaha, protože se jich většina vůbec nevrátí. Muže se ovšem vyskytnout i vyjímka.

Pokud opravdu přišel do bojů zabíjení překračování mrtvol a pod. / nebyl někde za bukem v kuchyni / dochází k výskytů syptomů PTSD.
Deprese fobie, generalizovaná úskostná porucha, také závislost na alkoholu a drogách a pod.

Napada me jeden agent a vojak, ktery se do normalniho zivota nemohl vratit, protoze nikdy normalni nebyl. Dekuju.

Tak na tohle není třeba být voják a ani není třeba vrátit se z mise. Bohatě stačí, když človíčka coby dítko často kope jeho vlastní rodič například kopy nohou do hlavy a takový človíček bude později „nastartovaný“ nepřetržitě, vlastně se nikdy nevypne, protože MOC DOBŘE ví, že nebezpečí může přijít KDYKOLI a hlavně, že není místo, kde se před ním ukrýt, takže ano, má pozměněné instinkty a těžko takového človíčka ohrozit, či (a to pozor) taky bránit. 🤷‍♂️🤷‍♂️🤷‍♂️

„Dokaze se zaradit do normalniho zivota?“ No, jistě mu společností (lékařskou obcí) bude „udělena“ diagnóza, z vlastní zkušenosti vím, že nejčastěji tedy ADHD.

Zajímavost/zku­šenost: Pokud s takovou osobou cokoli na př. konkrétně ty probíráš, nebude příliš vnímat probíranou látku/téma, na to ona totiž nemá čas- po celou dobu diskuze bude „studovat“ pouze tebe, nikoli obsah, který z tebe vychází. Po jediném setkání tak o tobě může vědět více, než jiný za celý rok kontaktu s tebou, někdy i více, než o sobě víš sama. Dokonale přečte tvůj charakter. Pokud tedy setkání přežiješ. 🤨