Může si manžel zažádat o propuštění po jedné třetině vykonání trestu?

Odpoveď byla označena jako užitečná

§ 88
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
(1) Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného

Nemá příslib práce ani bydlení… Myslíš, že se může očekávat, že „v budoucnu povede řádný život“?

První ze základních podmínek pro podmíněné propuštění odsouzeného je vykonání alespoň části z uloženého trestu odnětí svobody. Obecně se touto dobou potřebnou pro podmíněné propuštění rozumí vykonání alespoň poloviny uloženého trestu. Tato potřebná doba však může být v návaznosti na kategorizaci trestných činů, jejich závažnost a povahu uloženého trestu modifikována.

Dalším kritériem rozhodujícím o tom, zda lze odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody podmíněně propustit, je prokázání polepšení odsouzeného, přičemž se hodnotí doba po právní moci rozsudku, především chování a plnění povinností odsouzeného ve výkonu trestu.

Mimo výše uvedené vyžaduje zákon existenci odůvodněné prognózy, že od odsouzeného lze v budoucnu očekávat řádný život, anebo soud příjme záruku zájmového sdružení občanů za dovršení jeho nápravy. Hodnocení tohoto kritéria je v praxi nejvíce problematické, neboť soud zde musí na základě zjištěných skutečností učinit jakousi prognózu do budoucna ohledně řádného života odsouzeného. Velmi problematické je v této oblasti to, na čem má soud založit své úvahy, aby hodnocení soudu bylo ústavně konformní a dbalo ochrany práv odsouzeného. K této problematice se vyjadřuje Ústavní soud v níže rozebíraném nálezu, ve kterém formuluje základní požadavky, jež jsou kladeny na obecné soudy při posuzování tohoto kritéria.

Postupem obecných soudů při hodnocení naplnění prognózy vedení řádného života v budoucnu, jež je nezbytnou podmínkou, bez které nelze odsouzeného podmíněně propustit, se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017. V předmětné věci se ústavní stížností stěžovatel (odsouzený) domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě, kterým byla zamítnuta žádost odsouzeného o jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když podle obou zmíněných soudů nebyla v případě odsouzeného splněna zákonná podmínka předpokladu vedení řádného života v budoucnu.

Obecné soudy svůj závěr ohledně nesplnění této zákonné podmínky zdůvodnily odkazem na trestní minulost odsouzeného, svědčící o jeho silných sklonech k trestné činnosti, včetně dvou případů podmíněného propuštění, když ani v jednom z nich se odsouzený neosvědčil, a naopak se následně dopustil velmi závažné trestné činnosti. Tyto skutečnosti pak nemohly být dle obecných soudů převáženy pozitivními poznatky podávajícími se o nápravě odsouzeného, jeho posunech, dlouhodobém vzorném chování ve výkonu trestu odnětí svobody, odpovědnému vztahu k drogové závislosti i dalších, a to i proto, že zprávy o vzorném chování a vystupování stěžovatele pocházejí převážně z chráněného prostředí věznice, v němž měl stěžovatel výrazně omezenou možnost páchat trestnou činnost, případně ji i následně utajit.

Na úvod svého hodnocení Ústavní soud upozornil, že v obdobných případech, tedy při rozhodování soudů o podmíněném propuštění, je zvlášť důležitá role Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti a odkázal na svá mnohá rozhodnutí v této oblasti, ze kterých plyne, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek pro něj je dle Ústavního soudu výhradně věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily, přičemž ústavní soud respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud si však vyhrazuje právo zasáhnout v případě, pokud výklad obecných soudů je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tak vybočuje ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole.

Ohledně činnosti soudů při rozhodování o podmíněném propuštění Ústavní soud zdůrazňuje, že je nezbytné, aby si soudy při rozhodování opatřily dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž by bylo možno a s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel, byť vzhledem k povaze věci bude úsudek soudů v tomto ohledu vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti.

Co se týče konkrétně prognózy vedení řádného života v budoucnu, je dle Ústavního soudu potřeba mít na paměti, že tato prognóza se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu, a její nedostatek tedy nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného (byť i to hraje svou roli), respektive na základě okolností, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody, neboť to by bylo v rozporu se zákazem dvojího přičítání, vyplývajícího z principu ne bis in idem.

Dle Ústavního soudu tak zejména Krajský soud nedostál prvnímu požadavku, jenž Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů, tedy aby obecné soudy o žádosti odsouzeného rozhodovaly vždy na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy komplexně zjištěných informací o odsouzeném vztahujících se nejen k jeho minulosti, ale také k aktuálnímu stavu nápravy během výkonu trestu a dalším relevantním okolnostem, přičemž tyto údaje nestačí jen shromáždit, ale soud se jimi musí skutečně zabývat a vzít je v potaz.

Zejména však Krajský soud svým přístupem dle Ústavního soudu v důsledku vytvořil speciální – přísnější – právní úpravu podmíněného propuštění pro recidivisty, kteří již v minulosti nevyužili šance v podobě podmíněného propuštění a ve výkonu trestu se ocitli znovu, a to bez opory v zákoně. V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že z institutu podmíněného propuštění, tak, jak je upraven v právním řadu České republiky vyplývá, že možnost podmíněného propuštění musí být při splnění zákonných podmínek dostupná všem odsouzeným ve výkonu trestu, ba i odsouzeným na doživotí – a tedy tím spíše i všem odsouzeným ke kratším trestům odnětí svobody, byť i recidivistům. V zásadě je možné, aby zákonodárce pro určité kategorie odsouzených stanovil přísnější podmínky podmíněného propuštění, což český zákonodárce učinil, nicméně nikdy nesmí být zcela vyloučena možnost podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody. Právě toto však dle názoru Ústavního soudu učinil Krajský soud, když při uvážení obsahu a pozitivního vyznění zpráv o odsouzeném, si již nelze představit, co by ještě odsouzený musel udělat a jak ještě by měl svou nápravu osvědčit, aby splnil podmínky pro podmíněné propuštění. Naopak z rozhodnutí Krajského soudu vyplývá mechanický závěr, že vzhledem k tomu, že odsouzený již v minulosti nevyužil dvě příležitosti v podobě podmíněného propuštění, třetí mu již poskytnuta nebude.

Krajský soud tak dle názoru Ústavního soudu de facto zcela vyloučil možnost podmíněného propuštění, což neodpovídá ani zákonu – který nestanoví přísnější podmínky podmíněného propuštění pro recidivisty – ani ústavním požadavkům, čímž Krajský soud nad rámec zákona upravil možnost podmíněného propuštění, neboli trestní postih v širším smyslu, pro odsouzeného recidivistu, který již byl neúspěšně podmíněně propuštěn. Tím Krajský soud porušil předvídatelnost právní úpravy trestního postihu stěžovatele, respektive zásadu právní jistoty a zákaz libovůle v oblasti trestání, chráněné čl. 39 Listiny, zakotvující výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů.

Ústavní soud samozřejmě nevylučuje, aby obecné soudy při rozhodování o podmíněném propuštění braly v potaz i trestní minulost odsouzeného, ale tato nemůže být jediným kritériem pro posouzení naplnění prognózy vedení řádného života v budoucnu. Soud musí zkoumat další skutečnosti vztahující se k osobě odsouzeného, nápravě a poměrům odsouzeného, včetně překonání subjektivních příčin spáchané trestné činnosti, přičemž v případě, že rozhoduje o žádosti odsouzeného s „bohatou“ trestní minulostí, musí tyto skutečnosti zkoumat obzvlášť pečlivě a obezřetně. Není tedy možné nad odsouzeným zlomit hůl pouze na základě jeho trestní minulosti a vyloučit tak jeho podmíněné propuštění. Ústavní soud také upozorňuje na možné negativní vlivy a účinky přespříliš dlouhého pobytu odsouzených ve vězení, kterým může být v důsledku popřen samotný účel trestu.

Na základě výše uvedených pochybení konstatoval Ústavní soud porušení práva stěžovatele (odsouzeného) na spravedlivý proces dle čl. 39 Litiny a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně.

Lze tedy shrnout, že rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění bude vždy ohroženo rizikem nesprávnosti, neboť zejména posuzování naplnění prognózy vedení řádného života v budoucnu bude vždy spojeno s jistou mírou nejistoty. Tím spíše by měly obecné soudy postupovat v této oblasti velmi obezřetně a dbát procesních práv odsouzených.