Může se do nebe dostat i člověk, který zarputile v Boha nevěří, nebo je dokonce ateistou?

Podle mě Bůh nepotřebuje nic, tedy nepotřebuje ani naši víru. To my, někteří z nás, potřebujeme víru, aby nás motivovala být lidštější, být lepšími lidmi. Ale jestli někdo dokáže být dobrým člověkem i bez víry, tak podle mě má cestu do nebe otevřenou. Bůh není ješitný, není žárlivý, i když se dokonce v Bibli něco takového píše, ale to je podle mě nedorozumění.

Jenže, Rokio, život se nežije „co kdyby“, život se žije tady a teď. Kdyby jsou chyby, to je opravdu, jak s malými dětmi, jak Morozko & kdybys nebyl hlupákem, nestal bys se medvědem a kdyby rostly na stromách hřiby, nebyli by hřibaři.

Ta otázka nestojí tak, jestli je nějaký bůh, nebo bohové. Ta otázka stojí jinak: připustíme-li, pro toto, že je nějaký bůh, vyplývá z toho, že je také nebe? Samozřejmě, že nevyplývá, protože existence nějaké vyšší, nejvyšší, nadpodstatné „bytosti“ je jedna věc a existence nebe, pekla, očistce a podobných věcí, věc druhá.

Celé je to lidský konstrukt: budeš dělat to a to, chodit tady a tady, a – to hlavně – cinky, cinky, do kasičky, a za to se ti dostane …, ale ne hned, až po smrti. Dobrý business, protože nikdo nevíme, co po smrti bude.

Nepotřebujeme to vědět. Potřebuje kočka vědět, co bude po smrti? Nepotřebuje. Nebo kůň? Taky normálně funguje s tím, že to neví.

Dívej se kolem sebe a zjistíš, že každý živočišný druh na zemi dostal do vínku všecko, co potřebuje ke svému spokojenému životu. Sleduj, třeba, jenom kočku a koťata: ta kočka „ví“, že musí kotěti masírovat břicho, jinak se nevysere. A nepotřebuje chodit do kursu pro budoucí kočičí matky. Stejně tak si ta koťata zformátuje do krabičky, pokud nedělají, co mají. A nepotřebuje k tomu chodit do rodičovské poradny.

To jenom člověk je nadán neutuchající potřebou pořád vyhledávat nějaké thesis, theorie, podle kterých bude žít. Je to úplně normální nemoc, akorát že jí trpí většina lidí, tak se za nemoc nepovažuje.

Jako jak bys si to představoval? My máme nějakou definici života vysoce rozvinutých savců, mezi které patříme. K tomu životu, prostě a jednoduše, potřebuješ minimálně jíst, pít a někde mít pelech, a aby ten život za něco stál, tak mít taky někoho, kdo tě bude mít rád, a taky možnost se, třeba umýt, nebo ukojit svůj pud se rozmnožit. Jako, prakticky, každý vysoce rozvinutý savec na této planetě. A, ano, k životu patří, krom štěstí, taky neštěstí a bolest.

Že se s tím někdo nenaučil žít je smutné, nicméně stejně bisarní, jako by chtěl žít ve vakuu, protože ve vzduchu létají brebery. No, nemůže žít ve vakuu. Stejně bisarní jsou různé ty theorie nebe, nebo třeba toho jehovistického pozemského ráje. Nechci, sakra, opravdu nechci zevlovat s tisícovkou kravaťáků někde, kde je hic, hrát si se lvíčetem a fasovat menáge, pořád dokolečka dokola. Vždyť to není ráj, to je utrpení, takový „život“ otravuje, to prostě není možné. Stejně tak nechci do nějakého, vykastrovaného, nebe, za dalšími kastráty. Nechci, to se raději naučím žít s tím, že jednoho nekrásného dne mě klepne, a tím Schluß. Stokrát lepší představa! 🙂

Rokio, zaprvé, bez víry je nemožné se Bohu líbit a zadruhé, samotná víra (bez skutků) je podle Bible mrtvá. Bez vytrvalosti ve víře a PODMÍNKY, že budete patřit mezi omezený počet BOHEM VYVOLENÝCH, se do nebe nedostanete.