Může být sen předzvěst událostí v budoucnu?

No, jsem překvapen za velmi poutající odpovědi, ale zřejmě nemám takové vysoké IQ, abych některé vůbec pochopil… Něco jsem pobral a něco co asi zřejmě nechápu mi připadne, že zcela vybočuje z dané otázky. Vím že mnoho z vás mi odpovědělo, že to možné není a nebo je to jen o představivosti, ale jak lze potom vysvětlit, že se určitý sen, dokonale živý, po „sléze“ opravdu odehraje?? A zcela jistě vím, že se nejednalo o tzv. Deja vu?
Jak může tedy v mozku vzniknout myšlenka, která se odehraje, ale ještě se nikdy neodehrála??

Filip84>>> Víš, asi NEDOKÁŽU vysvětlit jak podivný je svět (a vše to je EXPERIMENTÁLNĚ OVĚŘENO!).
To, že nějaká budoucnost „bude“ a minulost „byla“ je JEN ILUZE, která je sice NESMÍRNĚ silná, ale to nic nemění na tom, že je to iluze. Země se také jeví jako placatá, hladina „je rovná“ a že Slunce obíhá okolo Země vidíš každý den (pokud to umožní počasí) – ráno vyleze na východě a „odcestuje“ ke zmizení večer na západě apod. No a? Země NENÍ placatá, hladina není rovina, a Slunce neobíhá okolo Země.

Iluze „toku času“ je ze stejného soudku, je jen MNOHEM silnější. Je tak silná, že nikdo bez ní v praktickém životě nedokáže žít a rozumně fungovat. Je jasné, že když budeš střílet z pušky a někdo kulce postaví do cesty překážku se 2 otvory (a ty chceš trefit cíl za překážkou), tak kulka projde (pokud se trefíš) jedním NEBO druhým otvorem. Jedna kulka v takovém případě NEMŮŽE projít OBĚMA otvory v překážce a trefit cíl za ní. Netřeba vysvětlovat. Jenže ono to tak NENÍ. Pokud vstoupíš do hlubší úrovně toho, čemu říkáme realita, tak nejenže MŮŽE, ale ono je to dokonce i PRAVIDLO. Jediný limitující faktor je POZOROVATEL.

Ve dvojštěrbinovém experimentu JEDEN elektron (projektil) či jiná částice projde OBĚMA dírami v překážce a trefí stínítko (cíl za překážkou). Podmínka k tomu je, že se NEDÍVÁŠ. Pokud na něj budeš koukat, tak poslušně jak to dobře chápeme projde buď jednou NEBO druhou (ale nikoliv oběma současně!) dírou. A jen ho přestaneš kontrolovat, tak si šmejd chodí OBĚMA NAJEDNOU, jako by se nechumelilo. To je ta důležitá role pozorovatele a něco, čemu dost dobře nerozumíme. Jakkoliv je to hotová věc, bambilionkrát různými způsoby ověřeno. Ono dokud ten elektron nešmíruješ, tak se nachází ve stavu „superpozice“ (tedy je KDEKOLIV, tady, támhle, u tebe, na Měsíci nebo galaxii v Andromedě, ALE pokud se po něm podíváš, tak hezky způsobně bude kousek dál, než ses podíval PŘED CHVILIČKOU (a jak víme, tak žádné „před chviličkou“ NENÍ!).
https://utf.mff­.cuni.cz/~podol­sky/Kvant/Dvoj­ster.htm.

Ale MŮŽE se zrealizovat i JINDE, než je „normální“ z naší běžné zkušenosti a to odporuje „logice“. I to se děje běžně, např. tzv. „tunelový jev“, kdy se částice uvolní z potenciálové jámy aniž by k tomu měla dostatek energie, Kulička z důlku sama od sebe z něj nevyskočí, musíš jí k tomu dodat dodat energii, např. cvrnknutím. Pak vyjede z důlku, nic divného. Jenže když nijak nezasáhneš (či někdo jiný/něco jiného) a ona STEJNĚ VYJEDE z důlku, prostě „jen tak“, to bys asi čuměl! NJN, bohužel tyhle věci jsou úpo „normální“ na kvantové úrovni. https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Tunelov%C3%BD_jev

Anebo jinak, prostě MI VĚŘ, že to není tak jak se nám ZDÁ. A to NAVZDORY tomu, že v tom snu PRAKTICKY žijeme. Nebudu riskovat to, že na WC si nesudnám kalhoty, než hodím bobek. ANO, vím, že je tu šance , že bobek „protuneluje“ (podobně jako výše zmíněná částice) rovnou do mísy. Ale vím, že ŠANCE, že se to stane je PRANEPATRNÁ a riskovat potupné znečištění vlastních kalhot NEBUDU, raději si je sundám! ;) :D

Ty mluvíš o „klasické fyzice“, která vychází již z antických kořenů. A která NÁM DÁVÁ smysl. Podobně jako třeba Newtonova gravitace, kde prostor i čas jsou ABSOLUTNÍ veličiny. Jenže ONY NEJSOU! Jsou RELATIVNÍ a všelijaké ty Einsteinovy kontrakce délek, dilatace času a obecně „zmuchlaný prostoročas“, které hned z první vypadají až idiotsky nesmyslně (a my je stejně ani nevnímáme) JSOU PLATNÉ!

Podobně jako většina lidí, v životní praxi používáme Nevtonovy rovnice klasické fyziky. A takový zkušený dělostřelec s jejich pomocí spočítá balistickou dráhu projektilu jedna báseň, tak přesně, že se trefí do cíle klidně hned napoprvé. JENŽE…
Použij TYTÉŽ rovnice při GPS navigaci a už v první minutě se rozejdeš mezi „přístrojem vypočtenou“ polohou a skutečností o několik (možná i desítek, nechce se mi to počítat) metrů a odchylka nadále poroste tak, že GPS bude NEPOUŽITELNÁ. Tady už MUSÍŠ vyrukovat s Einsteinem, abys byl v poho, chápeš?
Žijeme v iluzi, že rychlosti se normálně sčítají, rychlost A + rychlost B = celková rychlost C. A prakticky NIKDY tím nic nezkazíme, stejně jako ten dělostřelec. To ale nemění nic na tom, že to tak NENÍ, rychlosti se sčítají poněkud komplikovaněji, viz rovnice STR.
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Speci%C3%A1ln%C­3%AD_teorie_re­lativity
Takže i když oba „fungujeme“ v konceptu BYLO, teď JE a pak BUDE, nemění to nic na tom, že je to JEN ILUZE, podobně jako platnost newtonovského sčítání rychlostí. Jen je ohromně silná, no. :)

BRRR! Tohle sice je moje oblíbené téma, ale cítím zoufalý nedostatek schopnosti se „informačně podělit“ tak, aby to jiným (kteří se tomu nevěnují) dávalo smysl. NJN, klika že nejsem pedagog, asi bych haranty naučil pěkný hov.o! ;) :D :D

aliendrone: Nemýlím se, a ani Ty se nemýlíš; vysvětlím:

To, co popisuješ, je fysikální, měřitelné, a asi i vysoce pravděpodobnější, než (Einsteinova) theorie relativity. Ovšem pro psychologické, sociologické, nastavení člověka (a z části i společnosti) to není praktické, tedy, ani relevantní.

Pokud žiješ permanentně v minulosti, pořád se zabýváš tím, cos, co já vím, udělal 21. listopadu 2022, nebo 5. května 1967, to je úplně jedno, prostě: v minulosti, tak ti utíká to, co se děje teď. Ty se pořád patláš, v tom co bylo, můžeš se v tom „vidět“, můžeš se za to „chválit“, můžeš na tom něco „stavět“. Nebo, naopak, můžeš se za to nenávidět, můžeš se za to trestat a může tě to, doslova, paralysovat nejen teď a tady, ale i „zejtra“.

Pokud žiješ permanentně v budoucnosti, pořád se zabýváš tím, co bude, co já vím, 2. prosince 2022, nebo 7. ledna 2833, to je dokonale nepodstatné, prostě: v budoucnosti, tak ti – zase – utíká to, co se děje teď. Ty pořád plánuješ („za dva roky dovolená v Jugoslávii …“), vytváříš plán plánu a alternativní plán alternativního plánu, vidíš nějaký vzdálený cíl, který může být (theoreticky) reálný i nereálný, i to je dokonale nepodstatné, protože tobě utíká přítomný okamžik, prostě a jednoduše, nemůžeš se na to, co děláš teď a tady, soustředit na 100%.

Je to smysl a cíl celé klasické (antické) filosofie. Je to smysl a cíl japonské filosofie: žít přítomným okamžikem a žít z vlastního (primárně emocionálního a duchovního) pramene.

Z takto vymezeného pohledu chápeme pojmem „přítomnost“ to, co děláš teď a tady: myješ nádobí, spíš s Mařenou, čumíš do zdi, odvzdušňuješ brzdy na autě. Jistě, že z fysikálního (objektivního) pojetí o přítomnost nepůjde, v nejlepším případě půjde o dílčí přítomnosti, z nichž každá se stane minulostí, a ta následná budoucností, takže, z fysikálního hlediska budeš žít zase v minulosti i budoucnosti, protože si budeš muset pamatovat, cos udělal v předchozí přítomnosti, zároveň se soustředit na okamžitou přítomnost a myslet i na nejbližší následující budoucnost. To je ale irrelevantní, stejně, jako je v psychologii irrelevantní status praesens – relevantní je situace, tedy to, jak status praesens vnímal, vyhodnotil a vyřešil subjekt, no a proto se situace od situace bude, více či méně, odlišovat, protože objektivní status praesens, objektivní skutečnosti, bude každý subjekt vnímat nutně subjektivně, přičemž blízkost subjektivity bude typově bližší, o co podobné psychologické profilace budou jednotlivé subjekty, a, naopak, typově vzdálenější, o co nepodobné psychologické profilace budou jednotlivé subjekty.

To, cos popsal Ty, do toho „vstupuje“, řekněme, tak, že daný jedinec si musí připustit „do sebe“ (tzn. připustit si to jako empirické factum, setrvávat v té situaci v bytostném tázání, a to přesně a jen tak dlouho, až tu situaci zpracuje) objektivní skutečnost, že i když bude dělat všecko tak nejlépe, jak umí, a i když bude soudný, to jest, bude se z vlastních chyb a selhání poučovat (protože je to to nejlepší, co se mu může přihodit), jsou vlivy, které neznáme, a protože člověk je nadán neutuchající potřebou pochopit všecko, tak jeden je nazývá karmou, druhý osudem, třetí boží vůlí, čtvrtý dědičným hříchem, pátý tím a šestý oním, v každém případě jsou to však pouze a jen theorie, které dosud nebyly objektivně ustanoveny, a arciť nevíme objektivně proč, víme co, a které musí, dříve či později, vstoupit do jeho „osudu“, a proto nemůže ani tím, co dělá teď a tady, ovlivnit svou budoucnost na 100%.

A je pořád lepší, když to bude mít, ten daný jedinec, odůvodněno a vysvětleno na vědecké basis, než na basis theorie pravdy authority, zejména pak božské pravdy, protože věda připouští a priori, že se může mýlit, kdežto ty rozličné theorie pravdy authority (Strana & dialektický materialismus & soudruh Lenin napsal, evangelium & raná patristika & papežský primát & otec biskup řekl, sola scriptura & osvícení duchem svatým …).