Nevíte, jak se vyrovnat s tím, že jsem zapříčinila utrpení zvířete, nebo k němu přispěla?

Mám hrozné pocity viny.

Nevím jak se mám vyrovnat s tím, že jsem přispěla nebo rovnou zapříčinila utrpení zvířete nebo i možná to, že je ted už po smrti.
Měli jsme doma kočku, byla venkovní, bydlíme na vsi. Dostávala jídlo, a na zimu jsem jí brala do domu, ale jinak ne. Poslední měsíc mě děti přesvědčily, abych jí vzala do domu nastálo. Začala jsem na tom pracovat a připravila jí všechny ostatní podmínky, taky aby mohla spát u nás i přes noc. Jenže jsem třeba nechtěla aby spala v postelích nebo skákala na linku. Dávala jsem jí na noc do chodby, kde měla polštářek a záchod. Ráno jsem jí pouštěla do ostatních pokojů a na mléko. Ale protože mi často doma ujíždí nervy díky nevyrovnané a problematické mojí osobní situaci s partnerem, který mj. sám kočku párkrát vykmitl ven, tak jsem v ranním spěchu do práce a stresu vykmitla kočku i já z dětské postele, pak spěchala do práce a asi jsem jí i dala ven na dvůr…a od té doby se nevrátila. Doma byly hádky, několikrát jsem jí hájila před partnerem, který jí v domě mít nechtěl, ačkoli se vyloženě původně nevyjádřil, že by jí vyloženě doma mít nechtěl. Je mi to ted všechno strašně líto, protože už je dva týdny pryč, nepřišla a já myslím, že se jí k nám už nechce díky tomu napětí, co u nás průběžně bylo. Vždycky se nějak za pár dní vrátila když se toulala po vsi, ale tentokrát je pryč už dlouho a já už jí přes týden hledám – po vsi, za vsí ve vedlejších vesnicích…v noci ve dne, vylepila jsem plakátky s fotkou, dala lístečky s číslem do schránky lidem, prohledávala ruiny rozpadlých stavení, ale nikde se mi neozvala. A mě ted velice bolí jak jsem se k ní chovala. Zvlášť když s námi chtěla být, byla přítulná a vrněla na gauči nebo když jí děti hladily. Mám v sobě nesnesitelný pocit viny, že se muselo trápit zvíře proto, abych si uvědomila celou svou situaci…navíc tak hodné zvíře jako byla ona. Nemůžu pořádně ani skoro pracovat, z mozku mám kaši, jen pořád cítím jak je sama někde chudák v zimě, a kdoví jestli ještě žije nebo jestli se jí něco nestalo, což nemuselo, kdyby byla na noc zase přišla domu, protože by se jí chtělo.
Stalo se někdy vám něco podobného a jak jste se s tím vyrovnávali? Nejhorší je, že už to nevrátím to její trápení.
Díky Tulač.