Už jsem většinu zapomněla.

V sousedství bydlel malý chlapec, jehož jsem občas hlídala. Jednou mě „potěšil“ , měl asi 5 let. . Mluvil hanácky a řekl mně_ Viš, sme kamarád a kamarádka, až omřeš, pudo tě na pohřeb."

Dnes už bude mít určitě přes 30 let. Sám je otcem. Ale žije jinde. t

Tehdy mě to dojalo, brala jsem jeho slova jako projev „lásky“ ditěte, jemuž jsem věnovala svůj čas.

Jeden zážitek, je to už dýl, ale občas si ně něj vzpomenu. Cestovala jsem autobusem, najednou se v prostoru rozšířil strašný zápach. Autobus byl poloprázdný, všichni jsem se rozhlíželi, kdo je asi jeho původcem.

V ten okamžik se ozvala jedna holčička a dětským hláskem (neuměla vyslovovat r) reagovala" " Fuj, takový smuad, houší, než když pudne tatínek."

Kolem se ozval smích, její maminka zčervenala, zřejmě i paní, která "vypustila ducha z břucha."se cítila trapně.

Tento zážitek mě rozesmál. Děti jsou pozornými posluchači, vždy reagují v nevhodné situaci.

.

Upravil/a: annas

Když maminka vysvětlovala holčičce, že její tatínek umřel a že je teď v nebíčku, tak se pak ta holčička ptala, jestli si vzal s sebou žebřík, aby za nima mohl opět slézt dolů.

No vnuk mne dojímá každou chvíli. Proč nemám ponožky, kde mám tablet a jiné.

Mě dojme už to, když rodiče malých dětí mají čas na své koníčky jako třeba konkrétně rybičky, akvárko… (;

Hlídal jsem vnučku, měli jsme nový vaflovač, udělal jsem jí tedy vafle. Potom přišla dcera a ptala se, jak jsme se celý den měli. Malá odpověděla: „Dobře mami, děda mi upekl varle.“