Která je Vaše oblíbená báseň?

Namátkou třeba:

"Dnes můžu napsat nejsmutnější verše … (Pablo Neruda *1904-+1973):

Dnes večer mohu napsat ty nejsmutnější verše.

Napiš například: „Noc je hvězdná,
a modré hvězdy se třesou v dálce. “

Noční vítr se otáčí na obloze a zpívá.

Dnes večer mohu napsat ty nejsmutnější verše.
Miloval jsem ji a někdy i ona mě.

V noci, jako je tato, jsem ji držel v náručí.
Políbil jsem ji tolikrát pod nekonečným nebem.

Milovala mě, někdy jsem také miloval ji.
Jak nemilovat její skvělé nehybné oči.

Dnes večer mohu napsat ty nejsmutnější verše.
Myslet si, že ji nemám. Cítím, že jsem ji ztratil.

Poslechněte si vzrušující noc, ještě více bez ní.
A verš padá k duši jako rosa v trávě.

Záleží na tom, že to moje láska nedokázala udržet.
Noc je plná hvězd a ona není se mnou.

To je vše. V dálce někdo zpívá. Ve vzdálenosti.
Moje duše není spokojená se ztrátou.

Jako by ji chtěl přiblížit, můj pohled ji hledá.
Moje srdce ji hledá a ona není se mnou.

Stejná noční bělení stejných stromů.
My, ti, tedy nejsme stejní.

Už ji nemiluji, to je pravda, ale jak moc jsem ji miloval.
Můj hlas hledal vítr, aby se dotkl jejího ucha.

Z jiných. Bude od jiného. Jako před mými polibky.
Její hlas, její jasné tělo. Jeho nekonečné oči.

Už ji nemiluji, to je pravda, ale možná ji miluji.
Láska je tak krátká a zapomínání je tak dlouhé.

Protože v takové noci jsem ji držel v náručí
Moje duše není spokojená se ztrátou.

I když je to poslední bolest, kterou mi způsobuje,
a to jsou poslední verše, které píšu. ♥

Básně Jiřího Žáčka.

Jacques Prévert: Strážce majáku má ptáky příliš rád

Zdroj: https://www.kul­turni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/on­line/2014/16-2014/jacques-prevert

Nechci se nikoho dotknout, ale napsat to napíšu. Mně napadají jen takové jako:
Až já budu v hrobě spát
a ty půjdeš okolo,
zakopni a zlom si hnát
ty falešná potvoro.
A ještě jiné, ale většinou neslušné 🙂

Už jsem to tu možná kdysi psal, teď nevím. Vybrat jednu je obtížné, mám rád poezii a mám hodně rád starověké autory. Když nebudu počítat epickou poezii jako některá dramat, eposy (a podobné), které mám velmi rád, tak třeba tato báseň od Michelangela patří k mým nejoblíbenějším:

”Když jedna láska, jedno čisté vzplání,
jeden los pojí zde dva milence,
když jeden osud v jednom oba raní,
když jeden duch v dvou srdcích jedno chce,

když jedna duše obývá dvě těla
a vzlétá s nimi na týchž perutích,
když jedna rána, jedna zlatá střela
lásky dvě hrudi zapálí jak vích,

když plný štěstí milý žije v milém
a ne už v sobě, takže v obou dvou
procitá touha zemřít najednou,

když tisíc lásek není ani dílem
tak věrné lásky, a tak pevných pout,
jak jeden hněv je může roztrhnout?”

Z „Galantní poezie“ (na odlehčení. Ty nejsou vyloženě nejoblíbenější, ale jsou to takové poetické blbůstky, které mi utkvěly v hlavě :)) :

„BĚDNÝ NÁLEZ

Iris jde lesem na klestí,
jde
a tu se jí poštěstí
kalhoty hocha nalézti.
Przkoumala je drobátko
vzdychla si ale zakrátko:

Jen hnízdo a ne ptáčátko.”

a

„O KORZETU

Proč zaháníte ňadra pod jho,
paní,
proč vězníte je krutě pod korzet?
Strádají ve vazbě a v upoutání
a je jim teprv dvacet čtyři let!
Cožpak se tyhle tresty s dneškem kryjí?
Přestaňte ohlížet se na módu.
Vyhlaste okamžitě amnestii
a dejte těm svým vězňům svobodu.”

Líbí se mi prostě „klasičtí“, staří autoři. Třeba pár (jakože hodně) básní od Ronsarda, od Puškina, od Shakespeara (hlavně sonet 66) http://kpz.wz­.cz/poezie.php?a­ID=5&artID=274 nebo Jedovatý strom od Williama Blaka http://janfila­.com/skladby/ko­morni/komorni_pis­ne_blake.php (předoslední, ale i „Tygr“ je dobrý, a třeba originály v AJ jsou taky boží. Ale u Tygra mám radši tento překlad: https://www.cesky-jazyk.cz/citan­ka/william-blake/tygr-the-tiger.html#ax­zz7rLka9RgD). A plno dalších.

Ronsard (on byl borec. Vedle něj je přeceňovaný Villon úplný amatér – tvl jakýsi bohém), Př.:

„Umírám, Paschale, když krásu její,
půvabné čelo, ústa, oči zřím,
oči, v nichž sídlila láska především
a které mě svým šípem ubíjejí.

Krev v žilách stydne mi, nervy se chvějí
a na chvíli jsem hostem nebeským,
protože, okouzlen, prožívat smím
štěstí: vždyť kroky mé ji provázejí.

Kdybych tak králem byl ! Pak mocí svou
ihned bych učinil ji královnou.
Však nejsem nic, a tudíž pro mne není

krása, k níž neumím se přiblížit
a která jedním pohledem svým mění
v říčku můj zrak a srdce v skalní štít.”

A mám rád i Arabskou (resp. islámskou – protože i tureckou/tur­kickou, preskou atd) poezii – celkově literaturu – a hlavně Mevlanu (Rúmího)
(pár jich vypíšu, stejně už jsem se rozepsal :D):

„Od toho dne, kdy mé oko v tvou tvář popatřilo,
není chvíle, aby hořem krev teď neronilo.
Buď mi jedem, budu-li bez tebe pohár pít,
buď mi smrtí, budu-li bez tebe muset žít!”

„Stár jsem, mlád jsem, šíp jsem, luk jsem,
věčná moc jsem, já já nejsem, nejá já jsem.
Zapal oheň v srdci svém, shořte! řekni starostem,
až se noc promění v den – já já nejsem.
Že je nízké naše bytí, zvábilo je víno k pití,
srdce opět zmizelo – já já nejsem.
(Já jsem jaro, já jsem sad, jeho pýchou chci se stát,
jsem hluboce zamilován – já já nejsem.)
V lukách je mým cypřišem, On je duší v těle mém,
On je řečí v ústech mých – já já nejsem.
Duši, srdce upoutal, když mi řekl – stud mě jal -:
nehovoř, žes voda s hlínou – nejá já jsem.”
<ta závorka je tam proto, že jsem to viděl ve dvou překladech. V jednom ta věta byla, v jiném ne>

„Tvé jméno mám na rtech,
tvůj obraz mám v očích,
vzpomínku na tebe mám v srdci,
komu mám tedy psát?”

<Na závěr trochu delší, ale tu mám od něj asi nejradši> :)

„Byl jsem toho dne, kdy jména nebyla,
ani známky existence, jež by jméno nosila.
Mnou vzniklo pojmenování, mnou vznikla jména.
V onom dni, kdy slůvka „já“ či „my“ nic nevyjevila,
zřel jsem cípek kadeře miláčka.,
krásnou kadeř, jež se dosud neobjevila.
Prohlédl jsem usilovně kříž a křesťany,
na kříži tu nebyl, duše marně po něm toužila.
Zašel jsem do modlitebny ve starém městě,
ani stopa se tu po něm nezrcadlila.
Zašel jsem do Herátu a Kandaháru, do hor,
v údolích i ve výšinách jenom mlha proudila.
Vydal jsem se tedy na vrch hory Káf -
kromě fénixova hnízda ničím neokouzlila.
Uzdu žádosti jsem vedl do Káby,
u starých ani u mladých stopa po něm nebyla.
Tázal jsem se po něm u Ibn Síny,
schopnost Ibn Síny však tu nepostačila.
Došel jsem pak až do místa „vzdálenosti dvou luků“,
ani na vynikajícím místě šlépěj nezbyla.
Pohlédl jsem tedy do vlastního srdce -
ano, tam ho moje duše, tam ho spatřila.”

Bokem bych uvedl ještě lyrickou poezii (ostatně těch skladeb by byly mraky), třeba od Guillauma de Machauta (středověký fr. básník/skladatel sloužící Janu Lucemburskému), skladba „Je vivroie liement“
https://genius­.com/Guillaume-de-machaut-je-vivroie-liement-lyrics
https://lyric­stranslate.com/en/je-vivroie-liement-i-should-lead-happy-life.html

Zde je to nazpíváno: https://www.y­outube.com/wat­ch?v=9ti59NdbG1c
A zde dokonce od české skupiny: https://www.y­outube.com/wat­ch?v=KFRUM_iN­zZ4

Upravil/a: Disraeli

Jsou to skoro všechny od Václava Hraběte a celá řada básní od Františka Gellnera a Karla Tomana.

Land der Hammer, zukunftsreich

Těch je víc, ale třeba taková „Košilela“ od Morgensterna…

Tahle básnička sice není moje oblíbená, ale líbí se mi:

David a Goliáš

 Goliáš je silný obr,
 větší a horší nežli drak.
 Kluk David ho poslal do pr.,
 jako svoji zbraň použil prak.

 Ten obr se ale vrátil,
 vší silou ho na zem sklátil.
 Kluk David se ale zvedl,
 strašlivý obr se ho lekl.

 Pravý boj trval měsíce,
 jenž byl krvavý a hrozný.
 Též velmi krutý a strašný.
 Ran si rozdali tisíce.

 Nakonec zlý obr prohrál,
 David ho čestně porazil.
 Byl poražen a rozdrcen,
 hlavu mu z krku urazil.