Ano, je to tak. I přijetí daru je svým způsobem umění.Co se počítá? Bude záležet na tom, kdo a při jaké příležitosti to počítá a jak má nastavený žebříček hodnot. Kdo umí více dávat než přijímat, je nejméně dvakrát tolik obdarován a je mu dobře na duši.

Upravil/a: quentos

Je to VELKÉ umění. Především v rozlišení darů „aby se neřeklo“ od těch „upřímných se snahou potěšit“, jakkoliv reakce navenek je stejná. :) ;)

Přímo mě DĚSÍ představa seriózně myšleného daru se snahou potěšit, kdy VÍM, že dárce USILOVNĚ přemýšlel (a třebas i sháněl) nějakou hovadinu v domění, že „mne potěší“. Nácvik „upřímného nadšení“ před zrcadlem je prostě nezbytný, chjo…

Přijmout dar bude přirozené zejména pro ty, jenž dary až dětinsky těší. A pokud bude přirozené dar přijmout, bude přirozené i dáti. Myšlenka může být veliký dar, ovšem třeba já mezi myšlenkou a dárkem rozlišuji.

Nač se chovat nonšalantně, jsme- li obdarováváni, když v ohledu k darujícímu nemůže být nikterak těžké volit infantilní reakce? Fakt musíme být dospělí i v dospělosti? Je to předpis? (;