Nomen omen, zní staré latinské přísloví. Doslovně znamená „jméno znamení“ a používá se, když jméno osoby vyjadřuje charakteristickou vlastnost svého nositele. Výraz „nomen omen“ poprvé použil dramatik Titus Maccius Plautus ve hře Peršan, kde se říká „nomen atque omen“ (název a znamení zároveň). Formulace se týkala jedné z postav – zištné prostitutky jménem Lucris (lucrum znamená „zisk“).

Jména, která měla vystihovat vlastnosti svých nositelů, však dávali naši předkové v mnohem starších dobách. V dávné minulosti byl význam jmen při jejich výběru zcela zásadní. Ale časy se mění a jména také. Podíváme se na to, jakým vývojem jména prošla, jak je vybíráme dnes a jak ovlivňují dětskou psychiku.

Jak a proč vlastně jména vznikla? Vysvětlení má naše nejznámější odbornice na jména Miloslava Knappová. „Původ jmen osobních je třeba hledat ve jménech obecných, tj. označeních osob, zvířat, věcí, vlastností, činností a stavů,“ vysvětluje v knize Jak se bude vaše dítě jmenovat?. „Vznikala z nich tehdy, když se objevila potřeba jedince pojmenovat, individualizovat, zvláštním označením odlišit od ostatních. Jménem se snažili jeho tvůrci člověka výstižně popsat, charakterizovat jeho zařazení do společenského života, do přírody, vystihnout jeho skutečné, domnělé nebo chtěné vlastnosti tělesné či duševní, a to buď přímo, nebo přirovnáním, například ke zvířatům a přírodním jevům, popsat jeho vztah k lidem, k přírodě, k bohům nebo bohu, k veškerému okolnímu světu.“

Zatímco dnes dítě dostane jméno hned po narození, v dobách, kdy potřeba lidi pojmenovávat teprve vznikala, u většiny národů dostávali jména jen dospělí. Dětem se po narození nedávala. Dospělí dostali jméno podle nějaké své výrazné vlastnosti nebo podle důležitého činu či zásadní události, která se v jejich životě odehrála.

Zdaleka ne každý dospělý však jméno dostal. Jak uvádí Miloslava Knappová, jména byla v mnoha kulturách dlouho vyhrazena bohatým vrstvám, tedy šlechtě, vládcům a vojevůdcům. Chudí mnohdy žádná jména neměli. Pokud bylo třeba je oslovit, oslovovali se povoláním: „ševče, mastičkáři, žebráku“. Zpočátku převládala jednojmennost, až později se začala objevovat v závislosti na různých historických, společenských a jazykových podmínkách dvoujmennost, popřípadě vícejmennost. Jména složená ze dvou a více slov – třeba Dunící hrom – se považují za jednojmenná, protože jde sice o dvě slova, ale jedno jméno. Vedle toho existují i jména větná – Ten, který tančí s vlky.

atd.
S kým máte tu čest
Vliv profese a vzdělání
Vliv doby a módy
Nová doba, nové zvyky

http://www.da­ma.cz/zabava/de­la-jmeno-cloveka-20421

Odnepaměti, od počátku své existence. Člověk má totiž určitou potřebu „označovat“ různé věci, různými názvy, aby je odlišil od těch ostatních. Jen zpočátku to nebyla jména v dnešním slova smyslu, spíše to byly ustálené přezdívky, které označovaly určité vlastnosti, schopnosti, nebo události, které se v životě dotyčného staly a měly nějaký zásadní význam, ať už pro něj samotného nebo pro společenství, do kterého patřil. Navíc dlouho nebyla jména nijak pevně daná, dotyčnému nějak říkali v dětství, jinak v dospělosti a podle situace se jméno měnilo. Také pokud se přestěhoval do jiné kulturní a jazykové oblasti, tam jeho jméno buď přeložili, nebo mu dali úplně jiné (příkladem jsou třeba některé biblické příběhy, hlavně z doby babylonského zajetí – např. celkem známá postava královny Ester. Její původní, židovské, jméno bylo Hadassa). V různých kulturách – a někde je tomu dodnes – se jméno udělovalo při určitých slavnostních příležitostech.

Není známo, že by opice měly nějakou příliš rozvinutou řeč (Samozřejmě všechna zvířata se nějak dorozumívají, ale nelze to srovnávat s lidskou řečí), natož že by si dávaly jména. Nejrozvinutější způsob dorozumívání, velmi blízký řeči nemají opice ale delfíni. Ovšem, nakolik dovedou pojmenovávat jeden druhého, toť otázka, ovšem myslím, že tohle už nesouvisí jen z řečí, ale i s vnímáním na takové úrovni, na které to dovede jen člověk.

Od té doby co si začali nadávat .