Dost časte se v používání přivlastňovacích zájmen můj a svlůj chybuje..

Přivlastňovací zájmeno "svůj " přivlastňuje původci děje, zvláště v podmětu.

Chlapec to viděl ze svého (to je chlapcova) stanoviště. Půjčím ti svou ( nikoliv mou) knihu. Uvědomit si, kdo je ve větách podmětem…

Někdy je zájmeno „svůj“ zaměňované nesprávně za zájmeno „jeho“:

Pavel vychovává jeho děti = děti bratrovy, sestřiny x Pavel vychovává své děti (vlastní děti). – významový rozdíl mezi užitím zájmen.

1. Zdeněk si půjčil knihu jeho kamaráda ze třídy = špatně x správně =. 2. Zdeněk si půjčil knihu svého kamaráda (kamarádovu knihu) ze třídy. Nebo. další sorávná možnost = 3. Zdeněk si půljčil knihu, kterou vlastní jeho kamarád ze třídy. ..

V první větě je podmětem Zdeněk,, o jehož kamarádovi mluvíme, půjčll si tedy knihu svého kamaráda. V pozměněné větě 3. ale už je podmětem v druhé části souvětí právě onen kamarád, a proto je na místě zájmeno jeho, (jindy zájmeno můj a další přivlastňovací zájmena),

Která varianta je tedy sorávná?

1. Vítám vás ve svém bytě. Nebo 2. Vítám vás v mém bytě?

Podmětem (původcem děje) jsem já, tedy správná je věta č. 1.

.

Doplňuji:
Nevšimla jsem si konkrétního příkladu. Vysvětlila jsem problematiku užívání zájmen .Ještě k další části otázky. .

1. Můžu vdechovat vzduch, jenž je radost vhánět do svých plic. nebo
2. Můžu vdechovat vzduch, jenž je radost vhánět do mých plic?

Kdo či co je v uvedených souvětích ve druhé větě podmětem? Jsem podmětem, původcem děje „já“? Nikoliv – tedy do mých plic.

Upravená věta. :Můžu vdechovat vzduch do svých plic, protože je radost jej do nich vhánět …

Upravil/a: annas

Me vic pres pysky jde ta prvni varianta. Ale odborne to vysvetlit nedovedu :) V tomhle pripade bych mozna to zajmeno uplne vypustil protoze z vyznamu vety jde jasne poznat, komu ty plice patri.