Kdy jste měli nejblíže ke smrti?

Už je to pár let, kdy jsem se loučil v duchu s dětmi. To mě tenkrát napadl asi osmi metrákový býk! Někde je to i tady napsané.

V nemocnici, když se na mě vyřádili, jak jen mohli, proto nesnáším nemocnice, felčary a ty jejich úžasný prášky, co jsou stejně na prd. Akorát utlumí, ale problém neřeší.

V dětství černý kašel,umíralose na něj,měl jsem štěstí a přežil.

Tak zajímavé třeba bylo, když jsem jel na motorce za traktorem, který táhl dvoukolový vůz vysoko naložený balíky slámy. Ten se mu najednou odpojil, oj se zarazil do silnice, celé to nadskočilo a jeden balík slítnul vlevo vedle vozu na silnici. Kdybych zrovna traktor předjížděl (což by určitě brzo nastalo) a balík mi skočil za krk, nevím jak by to se mnou dopadlo. Naštěstí jsem ještě jel v bezpečné vzdálenosti za ním.
Na té motorce je to vůbec často zajímavé, člověk musí být neustále ve střehu a předvídat všecky možné dopravní komplikace.

Mé první auto byl nádherný sportovní kabriolet, podařilo se mi ho otočit na střechu:-((( Byl zázrak, že jsem přežila.

Od té doby se jízdy v kabrioletu bojím, mám převážně velké terenní auta, nějak se v nic cítím lépe.

No možná při setkání s medvědem. Chodíme po lese v blízkosti slovenských hranic, došli jsme k nějaké kapličce. Najednou slyším divné zvuky, hlas medvěda. Říkám : To je medvěd. Všichni se zasmáli, ha, ha medvěd. Najednou jsme ho uviděli, všichni ztuhli a čekali, až nás sežere. Nebyl naštěstí tak blízko. V tu chvíli člověk neví, co má dělat. Dělat mrtvého ? To se lehce řekne. Naštěstí měl asi jiné plány. Odkráčel do lesa. Od té doby se mě všichni ptají : Neslyšíš medvěda ? Už se mi několikrát o něm zdálo. 🙂

Co tak počítám tak asi 2×. Poprvé v 5 letech jsem při vodě vypadl z plovacího kruhu. Pod vodou jsem prý byl hodně dlouho. Podruhé při prasklém slepém střevě, kdy stačilo se o pouhou 1 hodinu dostat později na sál a bylo vymalováno.

Bylo toho víc.V dětství při hře na indiány jsem málem vběhl před vlak,v dospělosti mě porazil taxikář Volhou,dále jsem měl s kamarádem ošklivou bouračku,kdy jsme vyletěli ze srázu ve vysoké rychlosti a z volkswagenu golf zůstal k použití jen motor.Oba jsme měli jen zázrakem modřiny a také mi šlo o život,když jeden agresivní šílenec mě chtěl v jedné hospodě podříznout hrdlo střepem od limonády.To bylo ještě za socialismu,dnes by mě asi zastřelil.:-)

10. září 2001. Byla jsem na návštěvě u kamaráda. V New Yorku. Na Manhattanu. Vegetila jsem tam už týden a on ráno (10.) zničehonic povídal, že by to chtělo změnu a tak navrhl, abychom se letěli podívat do Kalifornie, kde má letní byt na pláži. Tragédii, která se stala následující den, jsme takříkajíc uletěli.
Dodnes to často probíráme a on říká, že měl zkrátka nutkání, abychom jeli pryč. Takže se vždy shodneme na tom, že podvědomí (chcete-li intuici), by člověk měl vnímat a poslouchat.

Při jedný autonehodě,ale naštestí to dopadlo dobře,jsem tu.

Když jsem si vzal na jednu vodu loď, která jednak byla příliš malá, druhak byla příliš velká ta voda a třeťak – a hlavně, pořádně jsem to na tý lodi neuměl…
Dokonce jsem z ní ani neuměl dostatečně rychle vypadnout…
😉
To jsem si fakt říkal, že takhle blbě se utopit by byla pěkná vostuda – to bych už mezi vodáky asi nesměl…
😉

Když jsem dostavoval domek tak jsem v kotelně instaloval boiler na teplou vodu.
Boiler byl pod napětím a ohříval. Podlaha v kotelně ještě nebyla, byla tam jen udupaná zem. Protože rozvody vody jsem měl v pozinku, bylo třeba trubky u boileru uzemnit zemnicím páskem. Prováděl jsem toto při otevřeném spodním krytu boileru, který byl pod napětím. Po upevnění zemnicí pásky na trubku jsem chtěl zbytek měděné pásky ulomit kýváním. Při kývání zaletěl přečnívající konec této pásky
do otevřeného krytu přesně mezi kontakty tepelné pojistky. Následoval obrovský zkrat a utavení pásky a spálení 32 A hlavní pojistky ( rozvodná skříň ještě funkční nebyla). Pásku jsem měl v ruce a ležel na té udupané zemi na zádech. Vůbec nic jsem necítil jako by se o žádný el, proud nejednalo.
Po prozkoumání tepelné pojistky jsem došel k závěru, že se měděný pásek nejprve dotkl nulákové svorky tepelné pojistky a potom se mžikově spojil se svorkou fáze. Veškerý zkratový proud protekl mezi těmito svorkami přes tuto pásku a utavil ji. Přes moje tělo neteklo vůbec nic.
Nevím jak by to dopadlo kdyby se pásek dotkl v pořadí obráceném. Podotýkám , že jsem ležel na zádech na vlhké zemi a pásek držel silou v ruce.
Samozřejmě jsem byl na stavbě sám.

V 11ti letech těžkej zápal plic, prej mi v nemocnici zachránili život (já si pamatuju akorát 6 prášků denně).
V srpnu 2014 jsme bourali na dálnici. Byl to jednosměrnej sjezd na Chodov, kde se nějakej blbec zastavil a posléze ujel, přítel to neubrzdil a strhnul to do svodidel. Kdyby zareagoval jinak, tak jsme všichni mrtví. Já měla obrovitánskou modřinu na pravým koleni a on zakrvácenou ruku. Auto šlo samosebou do šrotu. Kamarád vzádu jen otlačenej od pásu. Neodnesli jsme to jen my, byli tam i Slováci a Němci, kteří neuměli anglicky.

1. Před 5 měsíci v nemocnici, kdy jsem měla celé tělo doslova zamořené bakteriemi e-coli.
2. Předloni v autě při poměrně rychlé jízdě na rychlostní silnici přišla najednou rána do auta (rozbité přední světlo). Nějací malí kluci házeli dlažebními kostkami po autech. Kdyby se bývali strefili o půl metru výš a kostka vlítla do předního skla, tak by možná byla havárka. Kdyby kostka sklo rozbila, tak by se zastavila o mou hlavu.

já k ní mám blíže každej rok ;o

Mimodelozni tehotenstvi, vnitrni krvaceni, omdlela jsem bolesti v tramvaji, zachranka, okamzita operace. Gynekolozka mi pak i rekla, ze stat se mi to nekde bez pomoci, tak mohlo byt po mne.
Teda ale koukam, jaka jsme tu particka zombiku. :D :)

3× smrt pod koly auta, jednou utopení umrznutí – pád pod led, jedno utopení v létě jako malé dítě, útok včel – 35 žihadel, z toho 8 do hlavy a krku, jedno uhoření – pozval jsem kamaráda na chatu, nikdy před tím jsem tam nikoho nepozval, ten to řek tátovi, ten řek že pojede s náma, druhej den mě ráno v 6 jeho táta vytáhl na lyže, lomcovali mě z postele asi hodinu a čtvrt, nakonec sem vstal a ačkoliv nikdy nelyžuju a lyže k smrti nesnášim, natož běžky, šel jsem s nima běžkovat, za dvě hodiny byla chata na popel, já bych tam zůstal sám a vyspával až do oběda jako vždy když nebyla škola (před 11 hodinou jsem jako dítě nevstal snad nikdy v životě)…je to zvláštní

pak bylo ještě pár dalších příležitostí :) kdysi jsem to počítal a myslím že jsem tehdá došel k číslu 11, zajímavý taky je že při těch nehodách kdy vopravdu hrozil smrťák, se mně vlastně nikdy nic hroznýho nestalo, ono to tak ale asi bejvá většinou, že když unikneš smrti jen o vlásek, tak máš většinou jen odřený koleno, nebo ještě míň…jako jedna ta autonehoda..nebo spíš cyklo-autonehoda, já jel na závodce asi 45 km/h a na křižovatce jsem se střetnul s autem který jelo křížem asi 100–120 a který mě škrtalo o zadní blatník, kterej mi urazilo a kterej odletěl cca 30m daleko..kdo měl přednost do dneška nevím, ale hádám že na hlavní byl asi on, v takovýhle rychlosti, navíc mi to prej patřilo, kamarád říkal že blatník na závodku nepatří, a člověk kterej si ho tam přidělá by měl přinejmenším za trest chcípnout… :)

Krátce po narození jsem byl těžce nemocný, špatně to diagnostikovali jako závažné vrozené onemocnění a dávali mě max. 2–3 roky života. Jedna zdravotní sestra matku „uklidňovala“ slovy, že nebudu dlouho trápit (tedy ona to tak asi neřekla, ale mámě to tak vyznělo) ☹
Jinak po úrazu jsem naštěstí nikdy neměl na kahánku, byly to jen sečné, bodné a tržné rány přiměřené velikosti … 😉

jako miminko,jsem mamce vypadla z kočárku,kdyz vystupovala z trolejbusu,pani me nastesti zachytila,v 11le­tech jsem se topila,kamardka me nastesti na poslední chvili vytahla,nekolik kolapsů z prilisneho sportu a nedostatečného prisunu zivin,sarkoidoza druhého stupne,to uz jsem se fakt nastvala,prestala kourit,a dbam na vyzivu a zatím vše OK. 🙂

Musím zaklepat…Mě se nikdy nic závažného nestalo. Doufám, že ani nestane.