Odpoveď byla označena jako užitečná

Tak Kepler má pravdu, pokud není cíl, nelze najít k němu cestu. To ovšem neznamená, že se nelze vydat „na cestu bez cíle“.

Vídám to často – lidé, kteří „nemají cíl“, protože „karty jsou už rozdané a pravidla určená“, tudíž proč se snažit, když tak jako tak jsou „předurčení k porážce“?
Podle mne je to výmluva, něco mezi leností a neschopností. Pravidla lze ignorovat (pokud se mi nelíbí/nesouhlasím s nimi) a tím se VŠE od základu změní. To ovšem dotyční neradi slyší, natož aby to akceptovali. :)

ad 1 – Ano, je to naprosto normální.
ad 2 – Téměř s jistotou je v lese GSM/EDGE/LTE (v Česku). Co se týká „čuchání ke kytičkám“, je FAJN to občas udělat, jen se to nesmí přehánět, protože častým opakováním se jednak „kouzlo vytratí“, druhak je to jen forma „relaxačního flákání se“. Na druhou stranu je NUTNÉ si život občas užívat, jinak by stál parádně za ...... !;)
ad 3 – Noooo…, už to čtu asi pošesté, zamýšlím se nad tím z různých hledisek a jestli jsem si to správně přebral, tak myslím že ANO. :)
ad 4 – Když jsem byl MNOHEM mladší, tak takové „slabošské filozofování“ pro mne prostě z principu neexistovalo. Možná právě proto je pro mne MNOHEM bolestnější než pro jiné se s tímto faktem vyrovnat. Doslova ZÁVIDÍM všem těm, kteří se přes to/nad to dokáží takovým tím důstojným způsobem přenést/povznést a přijmout nevyhnutelné. Mnohem srozumitelnější pro mne je > https://www.y­outube.com/wat­ch?v=O2bqGxXd4Zw

Tak ono je to logické, že když někdo nemá cíl, tak ani neví jakou cestou má jít. K těm citátům jen dodám, že úsměv nebo smích může být taky ironický, výsměšný nebo zlomyslný. Jinak s ostatním se ztotožňuju.

Cesta zdá se přímá člověku, ale její dokonání je cesta smrti.
Nevím jestli je to nějaký verš z bible, nebo citát.
Obdivuji ty, co se dokáží smát i smrti, která jim jde naproti. Naplněný život tomu nasvědčuje.

Ano, každý musí mít nějaký směr, nějaký cíl, jinak se život ani nežije. Nemusí to být velké cíle, ale i na ty malé musíme mít před sebou jistou představu.
1, Ano plně souhlasím. Nikdo za nás v této věci nemůže nic udělat. Může být sice oporou, možná i překážkou, ale jít musíme každý sám.
2. Neni lepší lék na žádný problém, než pobýt v lese, poslouchat šustění větru v listech keřů. Nelze to ničím nahradit. Alespoň u mne to tak funguje
3.Ano, je to možné. Záleží jen na každém z nás, jak máme poskládané hodnoty.
4. Ano, je to tak. Dost často si nedovedeme dostatečně vážit toho, co právě máme.

Někteří lidé potřebují mít nějaký cíl, jiní jej nepotřebují a žijí život pro život samý.
I to má smysl a podle mne dokonce větší, než si dávat různé cíle.

Někde jsem se setkala s názorem (nebo citátem?), že „cesta je cíl“.
Vezmu-li život jako cestu, má pro mne ta „cesta–cíl“ smysl.

(1)
Ano, je možné, že stejně jako my nemusíme vždy chápat, proč si někdo
vybral právě „tu svou cestu“, nemusí jiní rozumět našim pohnutkám.

(2)
Spojení člověka s přírodou? S věčností?

Vždy má smysl se na chvíli zastavit,
vnímat krásu kolem sebe i to, jak je život úžasný.
(Nejen v lese.)

(3)
Mezi divy světa bych zařadila lásku v každém slova smyslu.
(Snad s výjimkou „mít rád jen sám sebe.)

(4)
Myslím, že toto platí spíše pro mladé.
Starší „vodu“ obvykle doceňují,
přestože jim studna nikdy nevyschla.

Co člověk, to jiný přístup, názor k všeobecným pojmům, láska, život, štěstí a pod. Pro někoho je život dar, dostali jsme jej, takže bychom si toho měli vážit a nemáme právo si ho brát, ani nesmíme brát život druhému, nebo jej poškodit
Nebo je život jako cesta – nevíme, kam jdeme, koho potkáme, kdo půjde s námi, kam a kdy máme dojít, proč se někam vracíme. Ke každému bodu se dá psát mnoho, prožité, i zkušenosti jiných. Takže můžeme si udělat bilanci co jsme v životě udělali dobrého a co špatného (jinak to vidíme my a jinak okolí) a nakonec zjistíme, že klid, odpočinek, stav bez stresu nám dá víc, než všechny poklady světa.