Kde všude jste měli poschované taháky k učivu?

Neměla jsem, ve zvyku používat taháky. Nejde o to, že někdo přelstí učitele, ale podváděl sám sebe.

Stalo se mnohokrát, že když učitel našel u někoho tahák, hned žáka vyzkoušel, nebo psal práci znova.

https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/podvadel-by-nekdy-nekdo-pri-maturite

Anglický lektor, který působil u nás na škole, uvedl, že v Čechách zažil něco zcela jedinečného, výjimečného.

„Nikde na světě studenti tolik neopisují jako tady. Malý tahák s matematickými a fyzikálními vzorečky, prosím, ale podvádět při sebemenší prověrce, při pětiminutovce, na jejímž výsledku skoro nezáleží, opisovat z učebnice i pár slovíček zadaných v minulé lekci, ne, to není normální, to je snad nějaká deformace, národní úchylka či co. S tím jsem se nikde na světě nesetkal.“

Upravil/a: annas

Vzorečky jsem si psal na ruku.

Okrem klasických ťahákov sme radi dôležité informácie písali ceruzkou na tabuľu. Potom stačilo využiť základy fyziky v optike: „uhol odrazu sa rovná uhlu dopadu“ a postavili sme sa pred tabuľou tak, aby svetlo dopadajúce na tabuľu nám napísaný text ukázalo. A potom stačilo „prečítať“ vlastnými slovami s prípadným premýšľaním a váhaním (podľa nátury odpovedajúceho). Táto základná znalosť fyziky sa mi neskôr zišla v čase, keď som učila 🙂
Dodatky:
1 – Nezabudnuteľné slová jedného učiteľa:
Pripravujte si ťaháky, koľko chcete. Ak to robíte naozaj poctivo, učíte sa pri tom. Počas skúšky ťaháky nepotrebujete. Buď viete, alebo neviete.
2 – Prax s poctivo robenými ťahákmi, neskôr volanými „manuál“ sa osvedčila aj neskôr, ako barličky v čase „zábudlivého stavu“, prípade „nesústredenia“.

Upravil/a: led

Taháky jsem nepoužíval, ale vzpomínám si na památnou větu jednoho vyučujícího: „Když už používáte taháky, tak je aspoň neodevzdávejte spolu s písemkou.“

Vzpomínám si na jednoho učitele dějepisu, který zkoušel tak, že toho zkoušeného nechal sedět v lavici klidně i s otevřeným sešitem. Já jsem ho měl tak rád, že jsem se tu látku i přesto naučil. Jednou zkoušel mě a výjimečně chtěl, abych šel k tabuli a ukazoval na mapě. Já jsem to uměl, tak jsem šel k tabuli a začal jsem povídat. Řekl jsem první asi tři věty, v tu chvíli učitel zapomněl, že jsem zkoušený, začal k tomu povídat nějaké zajímavosti a až na konci hodiny si všiml, že jsem ještě u tabule, tak řekl: „Tak za jedna.“

Neměl jsem potřebu takto podvádět. Učivo jsem zvládal bez taháků.

Také jsem si občas pomáhal psaním taháků na ruku, ale vyráběl jsem si i něco jako motáky. Já jsem se doma moc neučil, stačilo mi to, co jsem slyšel, nebo četl ve škole. No a na zbytek jsem si dělal pro jistotu tahák, ale málokdy jsem ho použil, nedalo se.