Kamarádka po chemoterapii ztratila bílé krvinky.Jak je může znovu obnovit? Děkuji

Pokles bílých krvinek po chemoterapii:Bílé krvinky (leukocyty, zkratka Leu, WBC) jsou extrémně důležitou zbraní organismu v boji proti infekci. Logickým důsledkem poklesu bílých krvinek po chemoterapii je tedy významně snížená odolnost pacienta vůči infekci. Pokles bílých krvinek po cyklu chemoterapie nazýváme leukopenie. Leukocytů je několik typů a pro obranu proti infekci jsou nejdůležitější tzv. neutrofily. Při leukopenii nás vždy zajímá i počet neutrofilů (absolutní počet neutrofilů, ANC). Ten je ve výsledku krevního obrazu většinou udáván v procentech z počtu leukocytů a absolutní hodnotu lze snadno spočítat. Za hranici, od kdy je obranyschopnost organismu skutečně vážně narušena, je považována hodnota neutrofilů pod 0,5×109/l, tj. ANC pod 500/µl. Riziko infekce je úměrné hloubce a délce trvaní leukopenie resp. neutropenie. Jako kritická hranice pro velmi závažné infekce se udává neutropenie s hodnotu ANC pod 500 trvající déle než 10 dní. Ve většině případů dosahují neutrofily nejnižšího počtu (tzv. nadir) za 3– 7 dní po cyklu léčby, kdy mohou hodnoty být zcela nulové. Reparace(obnovení) nastává u běžných chemoterapií do 3– 4 týdnů po začátku cyklu léčby. Krevní destičky a červené krvinky se za tímto vývojem opožďují, což je dáno rozdílnou délkou života leukocytů, trombocytů a erytrocytů.

Zdroj: http://www.det­skaonkologie.cz/pa­ges/p_krvetvor­by.html

Kmenové buňky lze získat jak z kostní dřeně, tak z krve kolující v cévách (té se někdy říká periferní krev). Přitom může jít o kmenové buňky nemocného, které jsou odebrány před vysokodávkovanou chemoterapií, nebo o buňky jiného člověka, zdravého dárce. V této souvislosti se běžně používají čtyři termíny:

1. Autologní transplantace
2. Alogenní transplantace
3. Transplantace kostní dřeně
4. Transplantace periferních kmenových buněk

. Pokles tvorby bílých krvinek je obvykle největší mezi 7. až 10. dnem od aplikace cytostatika. Proces tvorby nových bílých krvinek je možno urychlit pomocí růstových faktorů, o jejichž aplikaci rozhoduje ošetřující lékař